Tři dny a tři noci cesty zabralo, než jsme se z Barmy přes Thajsko propracovali na hranici Kambodži, tj. země jejíž osud i nás, kulturně-historické barbary, nesmírně zajímal. Mezi lety 1975-79 se tu totiž odehrálo zvěrstvo nepředstavitelných proporcí. Pol Pot a jeho maoistická parta Rudých Khmérů uzavřela zemi před okolním světem a proměnila jí v obří gulag, kde během necelých 4 let vymřela hlady nebo utýráním čtvrtina populace (dva miliony lidí)! Pro představu stačilo nosit brýle (znak intelektuála), aby vás potkala kulka nebo (v rámci šetření munice) tupá rána do hlavy.
A nás zajímalo jediné: jak se vůbec v téhle části světa plné těch nejmilejších lidí, kteří snad ani nejsou fyzicky schopni dosáhnout stavu rozčílení, mohla podobná nechutnost přihodit. Navíc relativně nedávno. Ačkoliv drtivá většina běžných domorodců plně odpovídá archetypu milého jihoasiata, hned prvních cca pět Kambodžanů, které jsme potkali, nám dalo čichnout k tomu, jaká sorta tu vládne. Těch pět odporných byli vládou nainstalovaní a zaučení imigrační celníci a čile spolupracující taxikáři.
Předem jsme zavrhli pomyšlení na přechod hlavní turistické hranice, pro kterou na internetu i v průvodcích existují několikastránkové manuály, jak se nechat okrást co možná nejméně. Vychytávky zahrnují kompletní falešné celnice nebo něco, pro co se vžil termín transportní mafie. To vše s tichým souhlasem kambodžských ministerstev, která mají ze všeho svůj díl.
My raději zvolili malý klidnější přechod na jihu u moře. Moc jsme si nepomohli. Po bezproblémovém opuštění Thajska nás jako první čekal muž v uniformě, který nás směroval do dveří s názvem “Quarantine” a logem ministerstva zdravotnictví. Jde skutečně o zdravotní checkpoint ministerstva. Jen je ta zdravotní prohlídka zcela nepovinná a slouží jen k tahání dolarů z nic netušících turistů. My se na uniformovaného muže jen usmíváme a jdeme dál. Ukazuje dál směrem k budce, ale výrazně neprotestuje. Hlavní chod se podává u celníků. V šedivé místnosti nás posadí před tři upocené, kouřem zapáchající hnusáky. Ačkoliv je cena za vízům jasně nastavená na 30 dolarů, automaticky si řeknou o 37 dolarů (to je cena za e-vizum vyřízené online předem; příplatek je zřejmě za to, že nemusíte jednat s těmito prasaty osobně). S úsměvem oznamujeme, že jde asi o nedorozumění, že nechceme e-vizum, ale klasické turistické vízum za 30 dolarů. Na to nám bezeslova podávají zalaminované memo ministerstva vnitra, kde je napsáno, že cena víza je 37 dolarů. Jedinou vadou na kráse je, že před každým slovem “visa” je zjevně (a dost amatérsky) zabělené “e-“. Když na to poukážeme, vyhodí nás ven s tím, že se klidně můžeme vrátit do Thajska. Po chvilce jdeme zpátky dovnitř a vytahujeme náš připravený žolík: 60 dolarů v hotovosti s tím, že jsou to naše jediné peníze. Následuje hodinové martyrium, kdy jsme opět vyhozeni, ještě jednou povoláni zpět k výslechu, kde musíme vymýšlet možné i nemožné důvody, proč nemůžeme zpátky do Thajska, proč nemůžeme nejdřív dojít k bankomatu a proč už nemáme thajské bhaty. Cena klesá na 35 dolarů. Nemáme, nedáme. Nejtěžší na tom je udržet chladnout hlavu a nedat tomu výkvětu organizované korupce najevo, co si o něm myslíte. Po hodině a čtvrt, kdy se promenádujeme před okýnkem celníků a předstíráme, že něco usilovně řešíme s ambasádou, k nám přichází taxikář (který s celníky průběžně komunikuje v naději na dobrý byznys) a oznámí nám, že nám to tedy dají za 30 dolarů, ale nemůžeme už dovnitř. Máme peníze zastrčit do pasů a podat je okýnkem. Je to trochu risk, ale zadaří se! Je nám jasné, že celníci nás nechtějí vidět a hlavně nechtějí, aby to viděli ostatní turisté. Ti mimochodem platí 37 dolarů jak na běžícím páse a pokud si dopředu zjistí, že mají platit dolarů 30 a zaprotestují, většinou je umlčí zfalšované memo. Kdyby místní vláda chtěla, může tomu všemu jednoduše zabránit jednou velkou cedulí, příp. vytištěním ceny víza na imigrační formulář. Jenže ona nechce, ona má z těch sedmi dolarů slušný podíl.
Možná si teď říkáte, proč se takhle přes hodinu stresovat kvůli 14 dolarům. Ač to pro nás není moc, v Kambodže je to sakra hodně a třeba naše ubytování tu noc stálo dolarů 5. A hlavně jde o princip. Z hranice se nám odjíždělo mnohem líp s pocitem, že jsme několika zkorumpovaným pijavicím nepřispěli na jejich večerní cigárko a prostitutku.
Placení dolary je v tomhle regionu rovněž zmíněníhodná vychytávka. Dolar jako měna v místních poměrech vůbec nedává smysl, tím spíš když všechna zařízení mimo supermarkety operují s půldolarem jako nejnižší jednotkou. Převedeno do českých do reálií by to znamenalo nejnižší jednotku cca dvacetikorunu. Tj. kobliha by vás vždycky vyšla na dvacku a pokud by třeba kafe nebo jízdenku na MHD nešla dál rentabilně prodávat za dvacku, jedinou další možnou cenou by bylo 40 korun. A když nemáte dolary přesně? Nevadí, rádi vám vrátí místní riely ve velmi “příznivém” kurzu.
Příjezdová cedule “Welcome to Cambodia” tady jednoduše nevítá vás, ale vaše zelené bankovky.
Mnohem (ale opravdu mnohem) pozitivnější pokračování o cestování po Kambodže příště….