Zkazky o Myanmaru (nebo Barmě, chcete-li) si nás hledaly v průběhu naší cesty neustále. Už v Nepálu jsme potkali francouzský pár, který na severu země strávil noc ve stanu uprostřed přestřelky, a Kanaďana, který se sám navzdory zákazům vydal hledat do lesů protivládní rebely. V Malajsii jsme pak dostali přednášku od Argentince, který sice projíždí celý region, ale Myanmar určitě vynechává, protože by mu tam nešel mobil a při absenci internetu by o sobě nemohl dávat vědět. Další zaručenou předzvěstí byl nedostatek turistické infrastruktury spojený se systémem vládních licencí, který ve finále znamená chabé ubytování a dopravu za hodně peněz.
A realita? Asi takhle:
Věc se má tak, že Myanmar je z velké části turistům nepřístupný, ale turistická místa jsou obsloužena skvěle. Chvíli jsme si pohrávali s ideou se z turistického okruhu utrhnout, ale když nám ani na ve státním tourist infu nebyli schopni zjistit, zda bychom po naší plánované cestě mohli zemi vybraným hraničním přechodem opustit, a navíc bychom museli jednu “no-go” oblast draze přeleťet, rozhodli jsme se zůstat na tradiční cestě. Až na jednu výjimku to stálo za to!
Alespoň trochu dobrodružství jsme si užili hned na startu, protože jsme zavrhli let a cestovali z Bangkoku lokálními autobusy. Po krušném nočním thajském buse tedy naše barmská odysea začala na Mostu přátelství, jediném obstojně fungujícím pozemním hraničním přechodu. Barmští celníci (Ach, důležité a respektované to osoby!) působili lehce komicky, ale zase nás moc nezdrželi, což se ukázalo jako klíčové. Octli jsme se v hraničním městečku Myawaddy, odkud má jet do Rangúnu jeden autobus denně, jen se neví kdy. Některé zdroje dokonce uvádí, že cesta sem je jednosměrná a do vnitrozemí se jezdí jen v sudé dny. Tohoto strašáka už naštěstí pro nás eliminovala nová silnice. Po nonverbální komunikaci s místními se zdá, že autobus bude odjíždět každou chvílí. Sprintujeme tedy s krosnami směrem, který naznačují natažené paže, a už odjíždějící autobus zastavujeme uprostřed silnice. Dobrá věc se podařila. Po 10 hodinách v jednom autobuse nás čeká ta samá porce v dalším. Ale tentokrát to nevadí, protože za okny dávají Myanmar. A je to úžasná podívaná! Když udržíme nutkání zastavit řidiče a nechat se vyhodit v libovolné malebné vesničce po cestě, dorazíme konečně večer do bývalého hlavního města Rangúnu. Bývalé je proto, že se vládě nelíbila častá konfrontace s všelidovým názorem, a tak se odstěhovala do zbrusu nového umělého města Naypyidaw, které se vyznačuje tím, že tam nikdo nejezdí, a že ve výpadky proudu sužované zemi jsou místní zcela prázdné dálnice osvětleny non-stop. Pošetilost mocných pro nás například znamenala, že jsme nemohli jet na sever do Mandalay nočním vlakem, který byl zrušen, protože projíždět v půli noci bez zastávky hlavním městem je nedůstojné! My se spokojili s “lidovým hlavním městem” Rangún, kde jsme si užívali především nočních trhů se skvělým jídlem a mojitem za dvacet kaček.
Následoval přesun do severní metropole Mandalay. Ač tento název budí ty nejexotičtější představy o koloniální Asii, věřte, že je to prachsprostá díra. Náš jediný den jsme radši strávili na kolech po okolí a při první příležitosti jsme se klidili do Baganu. Tady začala ta pravá barmská nádhera: rozlehlá pláň s řídkým porostem, ze které vyčuhuje na 3300 pagod a chrámů! A v téhle změti si člověk může najít svou soukromou pagodu, vyšplhat až na vrchol a pak se klidně celé hodiny kochat výhledem na buddhistický fantasyland.
Další zastávkou byl Kalaw, výstupní místo treku k Inle Lake. Treku, který se proměnil v první hořkou pilulku naší cesty. Nebyl by ani problém, že po Nepálu jsou z nás trekaři-snobové, které je zatěžko uspokojit. Barmská příroda je taky krásná a po všech těch autobusech nám třídenní provětrání přišlo velmi vhod. Hlavní problém je v tom, že pro tuhle oblast neexistuje použitelná mapa a po cestě nejsou guesthousy. Průvodce, který zajistí jídlo a po jedné noci u domorodců a v klášteře, je tedy nezbytný. A tak jsme po tom, co jsme na vlastní pěst prošli Himalájemi a malajskou džungli najednou ťapkali za průvodcem po prašných cestách jemně zvlněnou krajinou, která ze všeho nejvíc připomínala Benešovsko s občasným rýžovým polem. Kvůli naší mentální rezervaci vůči myšlence chodit s průvodcem jsme navíc zanedbali zjišťování informací a dali na osobní doporučení podpořené TripAdvisorem. Během naší “procházky” jsme zjistili, že jsme zaplatili proti ostatním skupinám skoro dvojnásobek. Alespoň cenná lekce pro příště. Lepší jen tak držet směr s kompasem a spát pod širákem!
Náplastí na naše duše se stalo cílové jezero Inle. Jeho kouzlo spočívá v tom, že nemá hranice. S okolní krajinou je spojené bažinami a mokřady a i uprostřed má hloubku kolem dvou metrů a jsou tam porůznu zřízené zahrady a rybářské vesnice na kůlech.
Projížďkou po magickém obydeném jezeře naše barmská cesta prakticky skončila. Jedinou pozemní cestou ven byla stejná cesta, kterou jsme přijeli, a tak jsme radši odleťeli. Tím se nám naskytla příležitost užít si ještě jednu místní kuriozitu. Nový letištní terminál! Úplně vylidněný. Toulat se rozlehlou stavbou skoro o samotě byl unikátní zážitek. Všechno je tu podle západních standardů, takže kávu u jednoho zaměstnance rádoby Starbucks objednáte, jste posláni k jinému kvůli zaplacení a ten vás nakonec pošle ke třetímu barmánci pro “vyzvednutí objednávky”. Jen to nedává ani trochu smysl, protože všichni tři stojí za jedním pultem a vy tam jste úplně sami.
