MINIMANIFEST

Takže cestovat? To chci! Každý říká, že to je skvělé. Každý sdílí motivační obrázky na internetu. Jenže ty náklady! To aby člověk sahal do svých těžce nastřádaných úspor, které sice neví proč má, ale pro jistotu je lepší je nechat na budoucnost. Však ono se určitě něco po**** a úspory budou potřeba. A navíc, kde na to má vzít dnešní člen historicky nejvyspělejší civilizace čas? Čas jsou přece taky peníze a marná snaha, produktivita musí růst, to je samo sebou. Nemůžu přece společnosti (a vlastně ani sám sobě) připustit, že si můžu dovolit třeba měsíc toulat se světem a přemýšlet o životě.

Ale což? Rozbiju prasátko, v práci najdu přijatelnou výmluvu (třeba taková přepracovanost zní dobře) a zkusím to. Vyrazím do ciziny! Jenže v té cizině je ta hrozná, příšerná, nepředstavitelná věc – cizí lidi! Cizí lidi s tím jejich cizím jazykem a cizími způsoby. A já jsem přeci světa znalec, čtu a sleduju zprávy. A dobře vím, že když se na světě něco ošklivého přihodí, můžou za to zrovna tihle cizí lidé. Co když mě okradou, unesou, zabijou nebo nedej bože začnou konfrontovat jejich kulturně-civilizační hodnoty s mými vlastními (euroamerickými, a tedy správnými)? A i když přežiju tyhle cizí lidi, pořád jsou tam venku ta nebezpečná zvířata, jedovaté rostliny a přírodní katastrofy. Navrch jíst cizí jídlo a spát v cizí posteli… Kdepak! Zlatá česká kotlinka! Jen ještě nasdílet ten motivační obrázek a pak už konec snění a zpátky do práce.

Tolik asi souhrn všech možných strachů, které jednoho přepadnou při pomyšlení na cestování. Oni přece stačí takové ty každodenní strachy všedního života. Abych nepřišel o práci, abych nejedl alergeny nebo karcinogeny, aby mě neokradli na ulici, aby mě neokrádal stát, aby mi všechna ta technika nepřerostla přes hlavu. Ale touha po dobrodružství, objevování cizího, ta tu pořád je. Samozřejmě existují zájezdy. Pětihvězdičkové resorty příhodně umístěné na tom konci tropického rozvojového státu, který je omýván mořem. Dokonalá simulace všech bezpečnostních, ubytovacích, stravovacích a především kulturních jistot, které znáte z vašich domovů! „Byli jsme v Egyptě“ je ale po návštěvě takového zařízení roztomilým eufemismem pro výstižnější: „Nechali jsme se na dva týdny přepravit do území, které administrativně spadá pod Egypt, ale zaplať pánbůh je od všech aspektů Egypta neprodyšně izolováno. A jednou nás vyvezli k pyramidám.“ Nic proti. Jako relax pěkné. S cestováním a uspokojováním vnitřní touhy po dobrodružství to ale nemá nic společného, s objevováním kultur už vůbec ne.

A o poznání a dobrodružství tady přece běží především! Musí se jen trochu zabojovat s těmi strachy a vnitřními démony. Peníze stačí ušetřit jen na letenku. A hlavně, zhluboka se nadechnout, překontrolovat data a osobní údaje, a tu letenku skutečně koupit! Zbytek už je legrace. A vůbec ne nákladná. Jeden den cestování v celé řadě spektakulárních destinací stojí asi stejně jako jeden den běžného života v Čechách. Máte utratit dvě stovky za večeři v Praze nebo tu samou částku za postel, jídlo na celý den a vstupenku do chrámu v Číně? Ti cizí lidi tam samozřejmě budou také. A to je na tom to nejlepší! Nebezpečí je relativní. Poměr blbců a radikálů vůči sympaťákům je totiž stejný v Praze, New Yorku, Pekingu, La Pazu i Novém Dehli. Oslovte lidi s úsměvem a zjistíte, že drtivá většina jsou milí sympaťáci, bez ohledu na rasovou, státní či náboženskou příslušnost. Na životu nebezpečného idiota narazíte se stejně mizivou mírou pravděpodobnosti na náměstí v Marrákeši jako na dálnici mezi Prahou a Brnem.

Já se ze začátku taky bál. Nevěděl jsem, do čeho jdu. Pochyboval jsem, jestli má smysl „vyhodit“ své úspory zrovna za pár týdnu bezcílného potloukání někde na opačném konci planety. Dnes už investuju prakticky jen do cestování. Neznám lepší věc, které věnovat svůj čas a prostředky. Návratnost investice je okamžitá a trvalá: Přestanete se bát světa tam venku, zbavíte se předsudků, rozšíříte si obzory, získáte nadhled a úplně jinak budete vnímat i svůj všední život. A pak že štěstí si za prachy nekoupíš…

 

.