Stalo se, co muselo. Jediné naše očekávání směrem k thajské metropoli bylo, aby nám bez obstrukcí vydala barmská víza. A Bangkok nás za tuto přezíravost bezohledně potrestal tím, že si nás naprosto získal. Čekání na vízum jsme netrávili obíháním chrámů a památek, ale jednoduše jsme se nechali unášet po různých čtvrtích, náhodně jsme zahýbali do malých uliček a průchodů a sem tam se nechali popovézt kanálem. Nadchla nás kombinace moderního velkoměsta a dřevěných chatrčí a především způsob, jakým jsou místní ulice protkány životem. Kupříkladu náš hostel zabral místo v hangáru po zkrachovalém tržišti. Jistí jsme si byli naší skleněnou kukaní na spaní, jinak byla hranice mezi koncem hostelu a začátkem města značně nevyhraněná. Stejně jako místní jsme měli kuchyni přímo v ulicích. Když se ozval hlad, vždy bylo na blízku minimálně 10 pojízdných pouličních stánků. Nikdy jsme neměli ponětí, co si objednáváme a kolik nás to bude stát. Vždycky před námi přistála kulinářská bomba a platili jsme částku, pro kterou by se spousta lidí v Evropě ani neohnula na chodník. Vrcholem fúze soukromého a veřejného prostoru se pak pro nás stalo praní. Když jsme se recepční pozdě večer zeptali, zda si v hostelu můžeme vyprat, se samozřejmostí na nás mrkla a vyšla na ulici. Následovali jsme jí po chodníku mezi stánky a nakonec do úzkého průchodu, který by v každé slušné metropoli sloužil pouze ke znásilňování a ozbrojeným přepadením. My jsme si ale jen vyměnili rychlý úsměv s rodinkou, která zrovna hodovala pod žárovkou na chodníku. Hned za ní už se trochu nepochopitelně blýskaly dva moderní prací automaty. Po hodince a půl hodování na naší oblíbené křižovatce jsme se už zkušeně do naší prádelní uličky vmotali, posbírali nijak nezabezpečené oblečení a zamířili si to do našeho spacího tržiště. V Bangkoku prostě stačí mít postel, vše ostatní je za rohem.