Po nejodpornějším zážitku celé cesty v podobě více než hodinové výměny antipatií s kambodžskými celníky na nás čekala další lokální vychytávka. Autobusy v téhle zemi jezdí jen dopoledne, a tak naší první noc trávíme v ne zrovna pitoreskním příhraničním městečku Koh Kong. Plonkové odpoledne zkoušíme vyplnit alespoň během, ale neustálé přívaly deště a zaplavené cesty se staví proti. Otřesný první dojem z Kambodži napravují alespoň obyvatelé chatrčí rozesetých po okraji městečka. Naše přítomnost v jejich končinách je pro obě strany upřímnou potěchou. Mávají, zdraví, smějou se a rozhodně v nás nevidí jen chodící (či v našem případě běhající) dolary.

My ale po 3 dnech non-stop cesty potřebujeme výraznější rehabilitaci, pro kterou si dojedeme na ostrov Koh Rong Samloem. Kambodža může vyvolávat mnoho různých představ, ale ani jedna nejspíš nebude perfektní tropický ostrov s jednou z nejkrásnějších pláží světa. Žádné resorty, jen bambusové bungalovy přímo u moře a hrstka lidí. Přijeli jsme na jednu noc, odjeli jsme po třech. Obrázek ráje je k dokonalosti dotažen simulátorem Boha. Kolem půlnoci se vypnou benzínové generátory a ostrov se ponoří do tmy. Moře je plné planktonu, který na dotek reaguje krátkým rozsvícením. Každý pohyb pod hladinou tak vytvoří pomíjivou mléčnou dráhu. Všude je tma a ticho, jedna hvězdná obloha je nad vámi, druhou vytváříte kolem sebe. Jestli se nějak takhle člověk cítí po LSD, začneme ho asi brát.

Zrelaxovaní a s pískem až za ušima vyrážíme do hlavního města Phnom Penh. Psychická pohoda z tropického ostrova je rychle rozcupována za branami věznice S-21. Tyhle čtyři prosté civilní třípatrové budovy bývalé školy dnes fungují jako muzeum, které vítá stovky opálených, odpočatých a usmívajících se turistů, aby je o hodinu později vyvrhlo pobledlé s prázdným pohledem. Šok z nechutného systematického teroru Rudých Khméru ze 70.let by vynikl asi i v hluku turistických skupinek. Jelikož tu ale frčí audioprůvodci, dolehne na vás deka v podobě mixu ticha, vyděšených tváří návštěvníků se sluchátky a ještě vyděšenějších tváří nevinných obětí, které na vás zírají z ne tak dávné minulosti skrze stovky vystavených portrétů.

Phnom Penh ovšem dobře ví, co po takovém zážitku člověk potřebuje. A je tomu řádně uzpůsoben! Večer jsme proto zahájili velké kolečko po místních barech, jejichž názvy necháme mluvit za sebe. Začali jsme ještě za světla s noblesou nad řekou ve Foreign Corespondens Clubu a skončili pozdě v noci ve všeříkajícím Heart of Darkness. Celkově vzato to byla velká romantika, neboť nočním městem proplouvá nepočítaně rozkošných páru. V drtivé většině v kombinaci oplzlého západního geronta a místní dívčiny, u níž upřímně doufáte, že už má na světě odkrouceno alespoň těch patnáct let.

Takové je hlavní město Kambodži. Kultivovanější klientele prodává svou otřesnou minulost, méně lucidním jednincům pak svou otřesnou přítomnost, ve které má (mnohdy dětská) prostituce své neotřesitelné místo.

Od turistického proudu jsme si na chvíli odpočali na kolech po malebném venkově kolem Battambangu, abychom se následně ponořili do turisťárny světové extratřídy, do chrámů Angkoru. Tak dlouho jsme dumali, jak se tady vyhnout davům, až jsme o půl šesté ráno stanuli v davu největším – ve startovním poli Angkor Empire půlmaratonu. Fyzička nula, trekové boty, vlhkost tak sto padesát procent, no ve zkratce jsme na dobrý čas tentokrát rezignovali a radši rozdávali úsměvy, startovní trička, sušenky a nápoje místním dětem. Taky jsme si udělali přehled o celém areálu a druhý den se ho jali prozkoumávat na kole. Hlavně Angkor Wat nás přesvědčil, že některá místa jsou zasypána turisty ze sakra dobrých důvodů. Čirá nádhera!

Jako poslední kambodžské zastavení jsme zvolili odlehlou rurální část Ratanakiri. Ubytování jsme si našli v bambusové chatrči, kde jsme s místní rodinou vařili a hodovali. Okolní jezera a vodopády jsme pak prozkoumávali na skůtru, což průvodce v monzunové sezóně vřele nedoporučoval a po pár uklouznutích nám bylo jasné proč. Nebojte maminky! Jsme celí! Dalším specifikem mokré sézony je, že každé místo, které na papíře zve k “romantickému ponoření do tyrkysového jezírka pod malebným vodopádem”, v srpnu většinou vypadá jako nezastavitelná valící se masa hnědé vody, do které by nestrčil palec ani Michael Phelps.

“Konec dobrý, všechno dobré” by tu platilo jen kdyby člověk při odjezdu znovu nemusel narazit na kambodžské celníky. Ti si (uznáváme, poměrně hrdinsky) nebáli říct o úplatek i za výstupní razítko! To nás div nerozesmálo, protože nevpustit nás do země je jedna věc, ale násilně nás v ní držet, to už chce koule. Prakticky stačilo významně nadzdvihnout obočí a zformovat mimikry do výrazu: “Děláte si prdel?” a oštemplované pasy po nás byly doslova vztekle vrženy. Na toto přátelské gesto odpovídáme díkem s neskrývanou dávkou ironie a vydáváme se vstříc lepším zítřkům jménem Laos.