Laos by upřímně stačilo sfouknout heslem: Jihovýchodní Asie, jak jsme si jí vysnili. Zamilovali jsme se hned, jak nás tandem dodávky a lodi vyvrhl uprostřed Mekongu na ostrově Don Det. Skočili jsme po prvním bungalovu (se sociálním zařízením) nad řekou, nechali si v sousední kuchyni udělat pozdní oběd a vyvalili se s průvodcem do našich hamak. Hned zkraje jsme se o tomto ostrově dočetli zajímavou informaci, totiž že je tady ilegální zřizovat stavby se sociálním zařízením nebo kuchyní přímo nad řekou. Eh… No… Už se houpeme v hamace, jídlo je dobré, slunce se odráží od hladiny Mekongu, tak koho by tížila nějaká legislativa, že? Jsme už prostě hluboko v režimu Laos. Noční procházka po pobřeží se změní v zábavnou bojovku. Namísto normálního lidského počasí se nad ostrov dostal náhodný generátor nesmyslných přívalů padající vody. Cílem hry je přebíhat mezi přístřešky v intervalech, kdy je “sprcha” zrovna vypnutá. Ne vždy se povede. A mj. dospějeme ke skálopevnému názoru, že po místních bahenních koridorech (rozuměj cestách) se na kole jezdit nedá.

Druhý den si půjčujeme kola.

A objevujeme:

Další laoskou radostí je zjištění,  že tu jezdí naše oblíbené spací autobusy. Kambodža nás svými dopoledními odjezdy neustále obírala o čas. Namísto neefektivní kombinace hostel-celodenní přejezd-hostel, jsme se tu konečně mohli přesouvat za hlubokého spánku. Hned při první příležitosti jsme ale museli na přestupu čekat pět hodin. Naši spolucestující to vzali stoicky a usadili se v čekárně, zatímco my krkolomně sehnali motorku a vydali se na otočku k vodopádu Tat Fan. I když jsme se u něj prakticky jen otočili, vidět tenhle tandem stometrových monster, kterak se vynořují ze srázu v džungli a s ohlušujícím rachotem mizí někde dole v mlze mimo náš dohled, za tu námahu stálo.

Spací bus nás další ráno zanechal v hlavním městě Vientiane. Jestli nějaký souboj v rámci regionu Laos prohrává na celé čáře, je to bezpochyby Miss hlavní město. Na Vientiane jsme si tedy vyšetřili jen dopoledne. Při listování nabídkou “lákavých” chrámů a muzeí jsme se už začínali bát, že to bude dopoledne ztracené. Trn z paty nám vytáhla drobná poznámka někde na poslední stránce: fitko s výhledem na Mekong? Bereme! Ještě ten večer jsme zakotvili v turistickém městečku Vang Vieng, kde nás ovšem potkala věc nevídaná: zima, mlha a vytrvalý déšť. Celou noc a celý den. Z místních magických vápencových útvarů jsme tedy moc neviděli a poflakovat se v turistickém pekle samotného městečka se nám nechtělo. Na pomoc tedy přispěchal náš kamarád noční autobus.

Ráno jsme se octli ve městě Luang Prabang. Jestliže laoskému hlavnímu městu chyběl šarm,  v Luang Prabangu je šarm kydán vidlemi v obřích dávkách do všech směrů. Čirá francouzská koloniální fantazie! Navíc je za humny lákadlo v podobě jednoho z nejromantičtějších vodopádů světa. Úhledná kaskáda vápencem do tyrkysova vyčištěné vody, pod kterou září dvě rajská přírodní jezírka s rozkošným přepadem, do kterých je možné se ponořit a zapomenout na všechny strasti pozemského života. My už ale z Kambodži dobře víme, že v této obzvláště vydatné monzunové sezóně nelze papírovým předpokladům tak úplně důvěřovat. I naše značně rezervovaná očekávání jsou rozcupována na kousky něčím, co ze všeho nejvíc připomíná živelnou pohromu. Návštěvníci s připraveným koupacím setem jen nevěřícně sledují masivní erupci vody která vypadá, jako by zrovna někdo nahoře odpálil přehradu. Nezastavitelný val hnědé vody pod vodopády je rozlitý daleko z koryta a systém romantických dřevěných mostků a piknikových laviček je z větší části stržen. Zbylé části odolávají zběsilému víru z posledních sil. Vyvěšená pravidla pro koupaní jsou sice stále na pevnině, ale asi by bylo vhodné po pravidlu č.1 (“Do vody vstupujte opatrně!”) nahradit dočasně zbylá pravidla souhrnným pravidlem č.2 (“Svou mrtvolu nechte vyzvednout v Jihočínském moři”).

Skrz Barmu a drtivou většinu Kambodži až do Luang Prabangu jsme se pohybovali na více či méně turistické trase. I když jsme zkoušeli hledat lokální autobusy, skoro vždy jsme skončili na euroamerickém roadtripu “VIP” minivanem. Ač nemá smysl si stěžovat na něco, čeho jsme pevnou součástí, bylo velmi příjemné se po delším čase ocitnout na lokálním autobusovém nádraží, sedět v pick-upu výhradně s místními obyvateli, zvířaty a koši zeleniny a mít odjezd stanovený jako “až bude plno”. Zatímco i ti poslední dobrodruzi se v Luang Prabangu otáčí zpět na jih nebo vyráží na západ létat nad pralesem po zip lajnách, my se pustili dál na sever. Cílem bylo městečko Nong Khiew. Co nám zůstalo skryto v mlze ve Vang Viengu, se tady zjevilo v obřích proporcích. Co naopak proti Van Viengu chybělo? Tuk-tukáři, naháněči, masážní salóny a hamburgero-palačinkové stánky. Ráj na zemi! Našli jsme si (jak jinak) bungalov nad řekou s hamakou a u laoského pivka rozjímali o zítřejším výstupu na jedno z místních vápecových skalisek. (No dobře, rozjímal jsem jen já. Míša šla běhat).

Počasí přes den přálo a výstup byl famozní. V noci potom zapršelo. Zapršení by samozřejmě v tomhle regionu a v sezóně dešť nestálo za zmínku, kdyby to nebyla největší dešťová apokalypsa našeho života. Přes hluk padajících proudů nešlo ani spát a trochu jsem se bál, aby s námi bungalov nesjel do řeky. Ranní rozvodněná o několik stupňů hnědší řeka plná klád a větví se ani trochu nepodobala večernímu už tak dost impozantnímu toku. A kus pod námi na nás skutečně zíral menší sesuv. Inu, čas jet dál.

Ráno jsme pokračovali na sever, kam přímo silnice nevedou, takže nás čekalo 6 hodin proti proudu řeky na podlaze dřevěného člunu. Cílová vesnička Muang Khua už na nás dýchla atmosférou, kterou umí neomylně šířit výhradně příhraniční osady. Tomu zcela odpovídal i náš pokoj. Ve větší díře jsme nespali od legendárního nepálského hotelu Dolphin. Jenže, milý Laose, to by ses musel snažit mnohem mnohem víc, aby sis zkazil ten výborný dojem, který jsi v nás zanechal. Ráno nasedáme do autobusu s jedinou otázkou: Jak si s takto vhozenou rukavicí poradí Vietnam?