Opět jsme se zjevili na místě, kterému jsme se plánovali vyhnout. Jenže vietnamská víza nám nějak sama od sebe v Kambodži spadla do pasů, tak nám přišel hřích je nevyužít. Navíc Vietnam je tak kompaktní nudle, že nevyžaduje takřka žádné plánování. Jelikož jsme se po přejezdu z Laosu dostali na sever do Sapy, stačilo prakticky jen zakopnout a spadnout během dvou týdnů až dolů do Ho Chi Minhova města (HCMC). A byl to pád překrásný, protože Vietnam nás celkově moc příjemně překvapil.

Hned po příjezdu jsme začali objevovat taje vietnamských zaměstnanců ve službách (zn. turisti nás serou a nebojíme se to dát najevo), vietnamské kávy (zn. infarkt v ceně) a především vietnamského jemnocitu stran architektury a designu (zn. i bývalou romantickou koloniální horskou stanici zvládneme proměnit ve vietnamskou tržnici bez mrknutí oka). Ale nebylo tak zle. Dojem začala vylepšovat hned další zastávka, hlavní město Hanoi. A ano, uznáváme že prsty v tom mělo především místní pivko Bia Hoi. Zkuste si v kterémkoliv hlavním městě světa zajít do centra a dát si výbornou třetinku za 4 koruny. A mimo centrum za 3! Kocovinu jsme následujícího rána šli rozchodit k nabalzamované mrtvole strýčka Ho, jak se tu Ho Chi Minhovi žoviálně přezdívá. Jeho mausoleum člověka nenechá na pochybách, v jakém že se to octnul režimu. Ho by mohl být vystaven v libovolné místnosti s volným přístupem, ale místní komunistická (a “shodou okolností” taky jediná) strana jej umístila do areálu, kde vám zabere asi hodinu nalezení vchodu. A to je jen psychická příprava na několikasetmetrovou pouť bezpečnostními prohlídkami. Myšáka pro jistotu kvůli “nevhodnému” oděvu nevpustili vůbec. V jiných státech se tento problém řeší zapůjčením oděvu, který zakryje tu část těla, kterou lokální bůh či vůdce považuje za fujky. A ve Vietnamu? Jak jinak než příhodně umístěný stánek s nepříhodně naceněným, zato velmi žádoucím nevkusným oblečením té nejnižší kvality! Do útrob areálu se tak vydávám jako slaměný vdovec a postupně u jednoho checkpointu odevzdávám batoh, u dalšího foťák a nakonec u posledního čekám, až se vytvoří dostatečně masivní skupina. Chraň pánbůh aby si člověk mohl kolem strýčka Ho bloumat jako individuum! Dovnitř musí jen jako součást neustále se valící masy! Po nekonečných kontrolách a frontách jsem tak kolem stráží hlídaného těla proplul v proudu lidí za cca půl minuty. Ovšem ne před tím, než jsem se před vchodem od srdce zasmál chudákovi přede mnou, který byl stráží napomenut, aby si před vstupem do mausolea upravil účes. Hned vzápětí došlo i na mě, neboť jsem se proti etiketě provinil zkříženými pažemi na hrudi. Stydím se ještě teď!

Pochopili jsme tedy, že tady na naše liberální úšklebky není nikdo zvědavý, a tak nastal nejvyšší čas posunout se za nepředpojatou přírodou. Postupně jsme navštívili národní parky Ninh Binh a Phong Nha-Ke Bang. V prvním nás nejvíce nadchla opuštěná jeskyně, která se dle cedule tušíme jmenovala nějak jako Pleasedontswimincave, ve které jsme si nádherně s čelovkami ve tmě zaplavali až na samotný konec. Ve druhém parku už měly jeskyně hutnější infrastukturu a návštěvnost, ale taky byly o poznání majestátnější. Především Paradise Cave nám svojí rozlohou a krásou vzala dech. Po jeskyni jsme vyrazili na venkov hledat speciální restauraci, ve které si můžete dát self-made kuře. Proces začíná už výběrem nebožáka v kurníku. Pokračuje popravou, kterou si vystříhal Myšák. Slípka šla hlavou na špalek, Myšák napřáhl sekyru a v následujících dvaceti vteřinách se odehrálo něco, co patří jen a pouze do filmů Quentina Tarantina. Myšák má ještě co trénovat. Oškubávání a další proces už byla malina a maso bylo vynikající, leč lehce tužší, zřejmě v důsledku prožitého předsmrtného traumatu.

Prvním městem po našem přírodním úniku se stalo Hue. Kdyžtak si ho najděte na Wikipedii, my si z něj nic nepamatujeme. Už v Phong Nha-Ke Bang jsme narazili na sympatického českého studenta Tomáše (vraždění slepic byl vlastně jeho nápad), se kterým jsme v Hue náš jediný večer propili, a hned ráno si pronajali motorku (dobře…tak tedy skůtr) abychom si nejhezčí část vietnamského pobřeží do města Hoi An projeli po vlastní ose. Hoi An je jedno z nejkrásnějších měst v celé jihovýchodní Asii. Netušíme, jakou kombinaci náhody, legislativy a snad i nadpřirozených sil to muselo stát, aby tu Vietnamci nerozhodili svou síť blikajících nápisů, barevných cedulí, igelitových stánků a tašek z téhož nadčasového materiálu, ale Hoi An svůj šarm vtisknutý japonskými a čínskými imigranty ubránil! Je to turisťárna jak blázen, ale nádherná! Navíc má Hoi An i příjemný bonus v podobě obstojných pláží. Poprvé od kambodžských ostrovů jsme si zase užili páprdovské koupačky v móři.

Další na programu byl Dalat. Podle průvodce jde o bývalou francouzskou koloniální horskou stanici, což, jak už ze Sapy víme, znamená v reálu monstrózní vietnamskou tržnici v horském prostředí. Před nevkusným městem jsme unikli do místních roklí, kde jsme si vyzkoušeli svůj první canyoning v životě.

Po Dalatu se už nabízelo HCMC jako naše cílová destinace. My ale chtěli vidět ještě jednu zajímavost, o jejíž existenci jsme i přes nevyvratitelné důkazy a svědectví pochybovali. Cestu z Dalatu do HCMC jsme tedy naplánovali přes Mui Ne a vskutku jsme zjistili, že Vietnam je hrdým vlastníkem své vlastní miniaturní pouště. Cesta k písku byla dost komplikovaná a už po několikáté jsme zažili vietnamskou specialitu nočních autobusů. Je úplně jedno kolikrát si od prodavače jízdenky, řidiče a klidně i jejich maminek necháte potvrdit, že jejich autobus nedorazí do cíle před sedmou. Stejně jste nakonec doslova vyhozeni ve vaší destinaci mezi druhou a čtvrtou ranní.

V HCMC už jsme se jen srdceryvně loučili s naší nejoblíbenější částí vietnamské kultury: jídlem a pitím. Obzláště nám k srdci přirosto místní čepované pivo, polévka z pouličních stánků (nejčastěji nazývaná Pho) a konečně Bánh Mý. Vietnam se stejně jako všechny bývalé kolonie musel nějak vypořádat s koloiálním odkazem. Přístupy jsou různé. Třeba v Barmě se rozhodli násilně potlačit vše britské počínaje názvy měst (i celé země -> proto nyní Myanmar) a konče třeba obrácením jízdních pruhů. Na výměnu komplet vozového parku samozřejmě místní ekonomika nestačí, a tak musí řidiči ze samého antibritismu jezdit vpravo s volantem vpravo. Vietnam zvolil mnohem delikátnější přístup a pečlivě ze svého koloniálního odkazu vybral pozitivní vlivy a přijal je za své, kdežto zavrhl jen ty negativní. Když ale byla vaším opresorem Francie, je postup vcelku jednoduchý: Nechat si bagety a se vším ostatním zatočit. A tak ve Vietnamu prosperuje Banh Mý, křupavá bageta našlapaná zeleninou, masem, vajíčkem a vlastně čímkoliv, co si nadiktujete. Cena okolo dvacky. Tímto zdravíme domů do Bageterie Boulevard.

Poslední den ve Vietnamu jsme věnovali shánění stanu. Tento miniúkol ztěžoval fakt, že nikdo v žádném sportovním obchodě prakticky netušil, co stan je. Po celodenní túře HCMC jsme skončili zpět na hotelu, kde svitla naděje v podobě online shopu, který zdarma doručuje stany po městě! I tahle naděje zhasla, a tak jsme ze zoufalosti dlouho po setmění vyrazili bez větších nadějí s naškrábanou adresou od recepčního kamsi do ulic. Papírek nás kupodivu skutečně dovedl do stále otevřeného outdoor obchůdku s padělky všeho od karimatek po GoPro. Náš nový stan sice vypadá, že by ho rozcupoval i jemný jarní vánek na Kokořínsku, ale vybírat si nemůžeme. Japonská divočina (to kupodivu není oxymoron) už volá.