Semlelo se to rychle: podvečerní let z HCMC do Kuala Lumpur, nové odbavení a noční let do Sappora. S vycházejícím sluncem dosedáme do země vycházejícího slunce a naším novým domovem se stává Hokkaido. Divoký ostrov na severu Japonska, který představuje oproti jihovýchodní Asii změnu o 540 stupňů (o 180 nestačí, z toho se vám nezamotá hlava).
Zatímco v jihovýchodní Asii jsme si dopřávali požitků dle libosti, Japonsko představuje pro baťůžkáře ekvivalent zóny smrti pro horolezce. Krutě se nevyplácí se tu jen tak poflakovat. Na druhou stranu za tu cenu nabízí nepoměrně zajímavější prožitek.
Vzhledem k odlehlosti končin, vstříc kterým na Hokkaidu vyrážíme, pronajímáme auto a vydáváme se na osmihodinovou jízdu do národního parku Akan. Auto nám v půjčovně předává zcela nový živočišný druh: Japonci. Úžasní, skvělí, roztomilí Japonci! Chtěli bychom domů aspoň tři! Asi nikdy jsme neviděli nikoho dělat svou práci s takovým entusiasmem, jako slečnu z autopůjčovny. Během desetiminutového předání vozu se z nás stali nejlepší přátelé a na odjezdu nám dlouze mávala a volala, že jí budeme strašně chybět.
Po šoku z právě prožitého začínáme z bezpečí vozu vstřebávat nové okolí. Hokkaido je živým svědectvím vývoje japonské ekonomiky. Všechno se tu jeví původem maximálně z 80. let (doba největšího boomu) a od té doby usilovně udržované (doba ekonomické stagnace). Výsledkem je živé muzeum oldschool civilizace. Postupně nakupujeme zásoby v obchodním centru á la Bílá Labuť v nejlepších letech, vybíráme místní měnu z bankomatu, který je zjevně předchůdcem prvních počítacích strojů od IBM, a konečně obědváme v rozkošně oldschoolovém motorestu, který o své oldschoolovosti nemá ani tuchy. Pokud sníte o roadtripu po staré americké Route 66, jeďte radši sem.
Směrem na východ osídlení řídne. Jedinými světly, která bez ustání prozařují osamělou temnotu, jsou dvě japonské neotřesitelné jistoty: semafory a automaty na pití. Vůbec nevadí, že stojíte na křížení cest uprostřed divočiny a vidíte na kilometry do všech čtyř světových stran. Neúprostné červené vás s železnou pravidelností nechávají láskyplně vzpomínat na zelenou vlnu a režim blikající oranžové. V kombinaci s rychlostním limitem 60km/h je i kilometrově stravitelná cesta učiněným utrpením. Zpestření představují místní jeleni a hlavně nádherné divoké lišky. Když zastavíte mají kupodivu ve zvyku přijít se zvědavě porozhlédnout kolem auta.
Díky úzkostlivosti místních dopravních pravidel a zvířecích zastávek nám cesta do parku Akan zabrala celý den a velkou část noci. Ač se nám v závěrečných kilometrech lišky usilovně snažily dát dobrou noc, my měli za lubem ještě jednu kulišárnu.
Svůj vietnamský superstan jsme zapíchli u jezera Kussharo a vydali se s čelovkami po břehu směrem k lesům hledat hokkaidskou specialitu: přírodní onsen. Japonsko (a Hokkaido obzvlášť) je aktivní sopečnou zónou. Krom nepříjemného detailu, že sem tam za pár set let tu něco bouchne a zabije tisíce lidí, to má významnou výhodu, totiž že to hezky hřeje. A umí to ohřát přírodní jezírka na velmi příjemnou teplotu. Větší část první japonské noci tedy trávíme sami v lese pouze ve společnosti vychlazených plechovek piva v kouřící horké lázni. Tušíme, že Hokkaido by se nám mohlo líbit.
Líbit by bylo ve finále hodně slabé slovo. 
Východní část Hokkaida je místem nekonečných lesů, kde namísto člověka vládnou lišky a medvědi. A právě divočina nám po dvou měsících v jihovýchodní Asii tuze chyběla. Počínaje parkem Akan tedy začínáme velkou hokkaidskou jízdu: Co den, to jeden národní park, jeden horský výstup, jeden přírodní onsen pro unavená těla a jeden dlouhý noční “semaforový” přesun.
NÁRODNÍ PARK AKAN:
NÁRODNÍ PARK SHIRETOKO:
NÁRODNÍ PARK DAISETSUZAN:
