Z divokého Hokkaido jsme přeletěli na o poznání civilizovanější (někdo by řekl přecivilizovaný) ostrov Honshu. Ale to neznamená, že bychom zanevřeli na horské výstupy. Naopak, vše co jsme na Hokkaidu absolvovali byla vlastně příprava na výstup hlavní, výstup na slovutnou Fuji.
Předně jsme po složitých výpočtech nákladů na hromadnou dopravu vzdali hromadnou dopravu. U základních cen jízdenek musíte neustále kontrolovat kalendář, jestli není 1.dubna. A pak je v Japonsku neskutečné množství slevových pasů, které už by se vyplatily, jen kdyby neměly podmínky typu: pas lze využít jen ve všední dny (mimo pátek odpoledne) na spojích společností X a Y mimo vlaky označené rebarborou a vybrané tratě, jejichž seznam je uveden na následujících padesáti třech stranách. Ano, i já, diplomovaný specialista na slevy, jsem zbaběle kapituloval a půjčil si radši auto. Ani to není úplně snadná varianta, protože aby člověk nedal cenu české roční dálniční známky za každých cca 40km na japonské dálnici, musí se jí vyhnout. Sto kilometrů pod Fuji nám tak zabralo přes pět hodin popojíždění po nekonečné aglomeraci. V hlavní roli naši nerozluční japonští kamarádi: semafory. Nevadí, nikam nespěcháme. Plánujeme být na vrcholu na východ slunce.
Po krátkém šlofíčku začínáme stoupat ve dvě ráno. Většina trekařů mířící za východem slunce buď přespává na chatě v půli cesty nebo vyráží kolem jedenácté večer. První část nočního výstupu tedy absolvujeme v příjemné samotě. Nad námi září hvězdy, pod námi nekonečné Tokio. Pod vrcholem provoz houstne. Nejprve míjíme posedávající a polehávající Japonce v takřka vesmírných skafandrech, evidentně na pokraji smrti, dýchajíce z kyslíkových bomb. A to jen jen předehra, protože těsně pod vrcholem stavíme na konci komicky dlouhé fronty! Obdobný had svítících čelovek na polomrtvých lidech byste čekali možná tak na K2, ale rozhodně ne tady. Zkoušíme být trpěliví a ohleduplní, ale s blížícím se východem vyšlapujeme z vyznačené cesty a na hulváta lezeme vzhůru po sopečném kamení. Na mrazivém vrcholu nás vítají rampouchy. Všechno naše himalájské oblečení je toho času někde v kontejneru v Hong Kongu na cestě domů, a tak na sebe oblékáme spacáky. Zbývá jen chvíli vychutnávat panoramata a pelášit zase dolů do tepla.

Na zbytek dne nemáme kromě odpočinku extra plán, což se ukáže jako geniální strategický tah, protože nás zabaví potřeštěná stopující Izraelka, která nejprve zjistí, že na parkovišti zapomněla batoh s penězi a doklady, aby nás následně zpět na parkoviště nepustili, protože je plné, takže si průjezd musíme těžce vyhádat, abychom batoh našli stát netknutě na svém místě (protože Japonsko), a následně podnikáme sprint na nádraží, odkud jede Izraelce shinkanzen, abychom zjistili, že jí vlastně jede úplně odjinud, takže její lístek za cca šest tisíc (protože Japonsko) je použitelný už jen maximálně na toaletě. Samostatný palestinský stát má zřejmě světlou budoucnost. Po této velejízdě jsme se rozhodli dát si trochu klidu a koupačku u blízkých horských jezer. Počasí kolem Fuji je ale vrtkavé, na podzim obzvlášť. Zatímco při výstupu jsme měli kliku, před ním i po něm se mraky valily všemi směry. Objeli jsme za den několik vyhlídek na Fuji, jenže i když jsme jí úspěšně zdolali, paradoxně jsme jí vlastně nikdy neviděli.

Teď jedna důležitá rekapitulace. Na začátku dubna jsme zabalili batohy a vydali se s nimi do Himalájí, obešli Annapurny, strávili takřka čtvrt roku v Nepálu bez koupelny (neřkuli pračky) a s těmi samými věcmi v těch samých batozích projeli za dva měsíce saunou jménem jihovýchodní Asie. Pokud po téhle krasojízdě nějaká položka z našeho itineráře ještě nevypadala jako majetek bezdomovce z Wilsoňáku, po týdnu v japonské divočině už neomylně došlo i na ní. Je to stav, na který si při cestě s batohem rychle zvyknete, ba je dokonce důležitou součástí cesty, protože ve většině navštívených míst byste ve svém pražském fancy outfitu byli jako pěst na oko, solar a do slabin zároveň. S lehce opotřebovaným vzhledem pak člověk bez problému zapadne i v metropoli jako Bangkok nebo Kuala Lumpur. Jenže nám se právě neúprostně nastavilo obří zrcadlo jménem Tokio. V jedné z nejblyštivějších metropolí světa jsme se cítili nepatřičně asi tak po dvaceti vteřinách. Nic naplat, chceme tu strávit další tři dny, a tak se náš první večer změnil v nákupní horečku. OK, tak možná jen v mírnou nákupní teplotu. Každopádně ti dva otrhanci, co vpluli odpoledne do čtvrti Shibuya, vypluli večer na druhém konci jako obstojní příslušníci lidské rasy z počátku 21.století. Vícedenní zkoumání Tokia nám umožnila především superúžasná Lucka, která nám na tři noci poskytla azyl ve svém překrásném bytě. Ač si hrajeme sebevíc na drsné cestovatele, tak těch pár dní v krásném bytě, slušném oblečení, s výborným japonským jídlem, a to vše na jednom z nejúžasnějších a nejzábavnějších míst planety Země, pro nás představovalo takovou menší svého-druhu-dovolenou.

Dva z největších tokijských zážitků nás potkaly na konci hodinové fronty. Jako by nebylo dost štěstí, že jsme se tu objevili zrovna v době mistrovského turnaje v sumo, ještě jsme se zvládli brzy ráno přimotat do fronty tak šťastně, že na nás zbyly dva z posledních dvaceti lístků! S tímto klenotem v kapse jsme se vyhladovělí přesunuli na rybí market Tsukiji, kde jsme vystáli další řádnou frontu, abychom se na konci mohli posadit k baru oprýskaného přístavního bistra, kde nám za cenu, která by nám v Nepálu koupila pole i s párem volů, přistál na baru kus syrového masa. Po ochutnání bylo nad slunce jasné, že někdo musel doplout až do tuňákového nebe, dlouze tam pátrat po jedinci, který se zrovna šťastně oženil a vyhrál v loterii zároveń, zabít ho a teleportovat přímo na náš talíř. Čistá slast! Následující odpolední sumo turnaj byl jednoduše zážitek z jiné planety. Z planety Japonsko.

Nezapomenutelný byl i noční průzkum vykřičené čtvrti (obláště mimozemského sortimentu místních sexshopů), pozorování excentrické mládeže ve čtvrti Harajuku, místních geeků a herních automatů v “elektrickém městě” Akihabara nebo cesta futuristickým vlakem a následný soumrak v Tokyo Bay. Tohle město se stalo jedním z nečekaných vrcholů naší cesty. Ačkoliv nám na města většinou stačí den, tady by byl týden málo.

Přijeli jsme sem jako batůžkáři a odjíždíme ve stejném stylu. Po večerní prohlídce futuristických shinkanzenů, které do 450km vzdáleného Kyota dosviští za méně než 2,5 hodiny, jsme se odebrali na celonoční autobus do téže destinace.

Na Kyoto pak snad postačí tři slova: chrámy, spousta chrámů.

Při následné cestě do Osaky, naší japonské konečné, jsme si naplánovali ještě krátkou zastávku v Naře. A po hříchu byla příliš krátká. Místní dřevěný chrám Toji-ji strčí všechny kyotské příbuzné hravě do kapsy. Co se týče chrámů, stejně velký dojem v nás během cesty zanechal snad jen Angkor Wat v Kambodže. Skutečný úlet je pak k nalezení všude v rozlehlých parcích kolem Toji-ji. Tady se potulují mraky jelínků, kteří už dávno ztratili pojem o významu slova plachost. Naopak stačí vyndat krekry a jelínci začnou oplývat velmi zištnou přátelskostí. A co je úplně neuvěřitelné, za laskominu vám poděkují ukloněním. Prostě Japonsko! Nara tak bezohledně ignorovala naše původní plány a držela nás ve svých parcích a ulicích do pozdních hodin. Na Osaku už nám pořádně nezbyl čas. Nevadí. V Japonsku určitě nejsme naposledy!

Dva týdny v Japonsku nám nakonec k našemu příjemnému překvapení přinesly hlubší cestovatelský prožitek, než celé dva měsíce v jihovýchodní Asii. Japonskou vstřícnost a zdvořilost jsme si zamilovali. O její nakažlivosti snad svědčí fakt, že se tu z lidí dokázala přenést i na divoká zvířata. Kde jinde se vám ukloní jelen a posedí s vámi liška? I když při letmém pohledu se Japonsko může jevit málo exotické, takřka podobné Evropě, nakonec se ukázalo být úplně jiným světem. Novou planetou otevřenou zkoumání. Planetou, kde si jídlo i pití kupujete od automatu, na použití záchoda potřebujete manuál, dospělí se tu stydí brát dovolenou, kupují svým domácím mazlíčkům kostýmy pokémonů, v metru zběsile fotí reklamní panel s anime postavičkami, chodí hrát pachinko (vygooglete si to!), karaoke mají za smrtelně vážnou věc, libují si v co možná nejbizarnějších hodinových hotelech a za národní sport považují pětivteřinovou přetlačovanou dvou Mongolů s dobrovolnou obezitou 3.stupně. A to jsme nejspíš “objevili” jen špičku ledovce. Snad se nám někdy zadaří i ten zbytek…