Po jediném dni v Sasodhaře se zase balíme. Ale naši hostitelé nám před odjezdem přichystají překvapení. Ráno nafasujeme srpy a táhnem do polí sklízet obilí. Naprostá idylka. S pražským kanclem snad ani nemá cenu srovnávat. Po sklizni jdeme na zápraží vyhlížet autobus. Podle řádu by mohl a nemusel přijet v průběhu následující hodiny či možná později. Místní doprava už nás nepřekvapí. Na start treku jsme to rychlým pohledem do mapy odhadovali na pár hodin. Cesta zabrala den a půl… Postupně se za pomocí několika autobusů a jeepu propracujem do Chame, které je pro nás startovním místem treku kolem Annapuren. Obzvláště posledně jmenovaný jeep je zajímavý, protože se ho snažíme sehnat ve dvě odpoledne, aby nám ukrátil prvních 30km po něčem, o čem se domníváme, že je silnice. Řidič nám přesto tvrdí, že už je na to pozdě. Ve dvě odpoledne! Nakonec ho ukecáme a za chvíli chápeme. Jeep se škrábe do neskutečných krpálů po ještě neskutečnějších tankodromech. Rychlostí sotva předčí chůzi a do Chame nás doveze dlouho po setmění. Řidič nás rovnou zkušeně vede do spřízněného hotelu, což je nám zprvu podezřelé, ale když se dozvíme cenu (zdarma!), nijak zvlášť neprotestujeme. Shodou okolností s námi už od prvního autobusu jede portugalský epidemiolog Gonzalo, se kterým jsme sdíleli taxík po příletu do Nepálu. A tak nějak se to semele, že s ním projdeme celý okruh až do konce.
Po všech dopravních peripetiích tedy následujícího rána bereme krosny na záda a konečně vyrážíme po svých. Hned na první den si naordinujeme 1000 výškových metrů, což je proti všem pravidlům prevence výškové nemoci. Ve vesničce Ghyaru už za pokoj platit musíme a je to nehorázných 12 Kč na osobu. A to prosím považte pohled z okna, který se nám ráno naskytl. Poprvé vidíme Annapurny v celé kráse.

Další den dorazíme až do Manangu, kde objevíme v útrobách vesničky věc zcela nevídanou: improvizované kino. Jelikož jsme s Gonzálem a skupinou tří Izraelců jedinými návštěvníky, volíme Into the Wild. Sem tam to chce uštědřit pár ran obstarožnímu DVD přehrávači, ale nakonec je z toho krásný zážitek. Krátkou zmínku o našich Izraelcích si také nemůžu odpustit. Sympatičtí tři týpci, kteří jsou dohromady vlastníky 126 dredů, 73 tetování a 49 piercingů (a to mluvím jen o viditelných místech). Naopak pohorky nevlastní ani jedny. Kluci vypadají, že po svých si dojdou maximálně do nejbližší trafiky. To vzápětí sami přiznávají, když se podle svých slov zatím jen flákali po indickém venkově, když tu je napadlo, že by to trekování mohla být zábava. A když už, tak rovnou Annapurny. Z hlediska přijmu živin se rozhodli okruh absolvovat takřka výhradně na neustálém přísunu marihuany. I přes tento neustálý přísun se upřímně diví, že se jim na treku hodně špatně dýchá. A to jsme se ani nepřiblížili ke grand finále treku v podobě sedla Thorung La v 5400 m.n.m. Doufáme, že kluci přežili…
My je opustili, abychom se aklimatizovali na třídenním side treku k Tilicho Lake, jezeru v pěti tisících metrech. Na chatkách postupně přituhuje, a tak bereme za vděk každou volnou dekou, kterou lze hodit přes naše letní spacáky. Na chvíli se zaradujem, když se místní v Tilicho Base Campu pokusí rozjet plechová kamna. Radost nás ale přejde, když zjistíme, že jde o kamna reverzní. Všechno teplo jde ven, všechen kouř dovnitř.

Po nádherném ranním výstupu k samotnému jezeru zvažujeme urychlený návrat do hlavního údolí. Dle všech doporučení se ptáme místních na odpolední předpověď počasí. A dostaneme skutečnou životní radu: “Weather is not sure. It’s nature.” Hluboce vnitřně pohnutí bereme krosny na záda a mizíme co nejrychleji pryč. Na dalším ubytování ve Shree Karkha si dovolí naúčtovat dosud nevídanou cenu (14Kč/os.), ale za tento nehorázný zásah do našeho rozpočtu si můžeme užít první opravdu horkou sprchu. Další den si na oběd poprvé užijeme Yak Burger (klasický burger z místní krávy). Ať žije neortodoxnost! Pro hinduisty je samozřejmě kráva (potažmo yak) svatá. Nelze jí zabít jen pro maso. Z náboženských důvodů už to ale lze. Takže rychle vymyslet nějakou tu poctu bohům a šup s masem do burgeru! Řádně posilnění dovalíme naší káru až do Thorung Phedi, osady na úpatí ve 4400m. Prý se tu moc vyspat nedá, což nám nevadí a spíme jak zabití. Naštěstí! Ráno nás čeká brutální výstup s plnou polní do horského průsmyku Thorung La (5416m) a následný ještě horší sestup o 1600m do osady Muktinath. V trekařích tato etapa budí takový respekt, že vyráží před čtvrtou ranní. My jsme my, takže z plánovaného startu před šestou nakonec vyrážíme v 6:50. Tady nás ale musím pochválit, protože stoupáme pomalu a jistě a vrcholu dosáhneme v super čase stále plní sil. Vychutnáme vrcholový Božkov, rozsypem popel našich tatínků a vyrážíme vzhůru dolů na vítězné pivko.

Následující dny nejsou nijak vábivé (zn. zpět na silnici) a tak cestu ukracujeme stopováním autobusů a kamionů. Zvlášť jízda v druhém jmenovaném je zážitek. Kdo někdy zkoušel jízdu na divokém býkovi, může si místo býka dosadit plynové bomby pod centimetrovou vrstvou prachu, ohlušující řinkot a má hrubou představu. Takto se dodrkotáme až do Tatopani, kde se rozvalíme v horkých pramenech. Čekají nás dva poslední, zato velmi výživné dny treku. Nejprve 1700m výstup z Tatopani na Ghorepani. Poté brzké ranní vstávání a výstup na východ slunce (nad Annapurnami a Dhaulagiri) na Poon Hill a konečně dlouhý sestup mimo značené trasy do Beni, odkud chytáme autobus zpět do naší vesnice.

Začíná devítitýdenní učitelsko-doktorská venkovská mise.