ŠKOLA, ZÁKLAD NEPÁLSKÉHO NICNEDĚLÁNÍ
Středobodem našeho dobrovolnického života je samozřejmě škola. Těšíme se tedy na uvedení, na pokyny a především na děti. Bohužel ředitel školy se rozhodl první cca týden školy pro jistotu vyrazit do Káthmandú (cca týden se v Nepálu rovná necelé týdny tři). I když se jedná o English School, ukáže se, že byl kupodivu jediným členem personálu, který uměl jakž takž obstojně anglicky.
První den tedy vyrážíme do školy s právě nula instrukcemi a stejným počtem materiálů. Sedneme do improvizované sborovny a okoukáme od učitelů rutinu, která spočívá v sezení a dívání se do zdi. Po půl hodině nám to nedá a zkusíme se doptat na dnešní plán. “Children no come, no school today”, dostane se nám se zcela logického vysvětlení.
Druhý den se dětí sejde už více, ale pořád to pro učitele, kterých se sešla odhadem čtvrtina (slovy tři) není dostatečná motivace, aby hnuli brvou. Dál tak znuděně posedávají pod velkým plakátem s fešně vytištěnými pravidly typu: ALL TEACHERS ARE COMPULSORY TO ATTEND THEIR RESPECTIVE CLASSES nebo TEACHERS ARE NOT ALLOWED TO SIT AROUND DURING CLASSES. Snažíme se zjistit, kterou třídu máme učit, a tak se po zásluze dozvíme, že můžeme jít kamkoliv a ideálně spojit víc tříd dohromady, aby se děti zabavily a učitelé tak mohli posedávat s o něco klidnějším svědomím. Skáčeme do toho tedy z první bez přípravy. Připadá na nás 2.-8.třída, tj. děti v rozmezí 7-14 let.
Na další den se obrníme asertivitou a pokusíme se zástupce ředitele přimět k vytvoření rozvrhu. Neochotně tak vezme rozvrh z loňska a začne škrtat a dopisovat. Ještě ho to necháme párkrát předělat, když nám píše dvě hodiny v totožný čas, ale nakonec se dobrá věc podaří. Rozvrh je slušným šokem pro Myšáka, když jí je sděleno lakonické: “Science teacher left. You are doctor, so you are new science teacher.” Její nepálská lékařská kariéra tedy prozatím bere za své. Ale co, rozvrh visí na stěně, a tak doufáme, že si ta hrstka přítomných učitelů konečně rozebere jim náležející třídy. Omyl! Posedávání a civění zůstává v kurzu. My se vydáváme do svých tříd.
Velkým příjemným překvapením pro nás je, že děti jsou super. S angličtinou jsou na tom sice bídně, ale jejich nadšení to vynahrazuje. V Čechách by se asi jen těžko stalo, aby děti z tříd pokřikovali: “Sir, sir, please come to our class!” Třídy nižších ročníků jsou koncipovány jako menší chlívečky. Místo podlah je jen udusaná zem. To se pak přihodí i takové veselé příhody, jakože na nás se čtvrťáky vykoukl z díry v zemi had. 
U vyšších ročníků je pak přes ledabyle zatlučená prkna suplující stěny z obou stran slyšet hluk sousedních nehlídaných tříd (protože učitelé sedí a civí), z níchž se děti navíc chodí zvídavě dívat do naší výuky a spontánně se zapojují do našich her. Po prvních pár dnech se vracíme úplně vyždímaní.
Časem se ustálí naše rutina, kdy chodíme do našich tříd, snažíme se ignorovat anarchii všude kolem a děti něco naučit. Já to mám snadné, protože level angličtiny snižuju podle potřeby (učebnice jsou svou obtížností zcela zcestné). Myšák je na tom o poznání hůř, když se dětem v jazyce, kterému chudáci moc nerozumí, snaží vysvětlit princip páky, tlaku nebo životní cyklus motýla. U toho zjišťuje, že třeba ani děti v nejvyšší třídě neumí malou násobilku. Sice měli osm let matematiky, ale matematik (zároveň účetní) je třetím nejvyšším bafunářem celé školy a svého postavení si náležitě užívá (rozuměj posedává kompletně celý den). A když už se jednou za týden vydá do nějaké třídy, stoupne zády k žákům, začne sám pro sebe vysvětlovat třeba množiny, popíše celou tabuli a odejde. Vůbec ho netrápí, že čtení Nietzeho v maďarštině by bylo pro děti úplně stejným přínosem. Myšák tedy často místo osnovy supluje jeho práci z před osmi let a snaží se dětem vštípit násobení a dělení jednociferných čísel tak, aby to pochopili. Je to ale boj.
Některé “zbytečné” předměty pak v rozvrhu nejsou vůbec. Příkladem budiž absence dějepisu (Myšák ověří tak, že se nejstarších dětí ptá na druhou světovou a Adolfa Hitlera; ani o jednom v životě neslyšely) nebo zeměpisu (mě tak děti překvapí, když na mapě nepoznají své dva jediné a poměrně nezanedbatelné sousedy: Indii a Čínu). Tím zveme další případné dobrovolníky! Práce je tu dost…
MIMOŠKOLNÍ ŽIVOT
Naší ubikací se stane malý pokojík tři krát čtyři metry minutu od školy. Vybavení čítá všeho všudy dvě sražené a proležené palandy. Zbytek věcí musí na zem. Pokoj nám zcela vyhovuje, protože má na Nepál jednu nedocenitelnou věc: soukromí. Pokud tedy pomineme časté návštěvy komárů, pavouků velikosti dlaně a občasné myší noční invaze.
Buddha by nás nepochválil, hmyzu pozabíjíme opravdu hodně. A bylo by ho ještě víc, kdybychom svítili. Elektřina je “naštěstí” na příděl. Do našeho údolí zavítá na náhodné bázi cca dvakrát denně po dvou hodinách. Záchod (turecký) máme sdílený, ale sprcha nefunguje. Je nám tedy předvedena vesnická komunitní sprcha v podobě malého vodopádku u řeky. Voda je vskutku osvěžující, jen je nutné trefit dobu, kdy se nikdo nesprchuje a nepere. Jde totiž zároveň o komunitní prádelnu. A aby těch funkcí nebylo málo, jde zároveň o zdroj naší pitné vody.
Majitelé domku nám zároveň vaří a starají se o nás. Ředitel nás ujistil, že anglicky rozumí, jen moc nemluví. V praxi je to zcela podle očekávání: nerozumí jedinému slovu. Brzy se dopracujeme alespoň ke slovu “rice”, když chceme přidat rýži. Jinak nás nepřestávají udivovat takové ty drobné domácí perličky, jako že paní domácí sem tam nese v holé ruce do kuchyně kravské hovno (Proč? Nechceme vědět!) nebo že umývá nádobí směsí popela a slámy. Naše žaludky kupodivu zatím neprotestují.
K jídlu dostáváme jeden Dal Bhaat ráno a jeden večer. Přidávat si lze dle libosti, takže denně sním kolem šesti porcí rýže.
Je to vydatné a překvapivě se to neojí, ale přece jen je přes den trochu hlad. Zřizujeme si proto snack tašku, sen každého školního dítěte: velká igelitka po okraj napěchovaná tyčinkami, sušenkami, džemy, vločkami atd. Bohužel se taška ukáže být i snem každé místní myši, takže jí na noc zavěšujeme pod strop. I bez myšího přispění mizí zásoby bleskovou rychlostí, a tak každou chvíli jezdíme či běháme do sousedních bazaarů dokupovat.
Běh je taky důležitou součástí naší rutiny. Chceme se držet ve formě a tak našim údolím běháme sem a tam. Místní, pro něž je hlavní volnočasovou aktivitou sezení a zírání (na jejich obranu ale nutno dodat, že mají hodně práce na poli), nás považují za blázny. Za úplné šílence nás potom mají při našem cvičení. Na střeše našeho domku jsme s pomocí rezavé tyče, kamenů a tvárnic zřídili hodně improvizované fitko a naše každodenní ranní eskapády jsou pro místní ekvivalentem cirkusu.
Vedle cvičení a běhání už zbývá čas jen na přípravu do školy a na čtení. Obavy, že bychom se tu nudili, se ukázaly jako zcela liché. Třeba praní v řece bez problému spolkne celé odpoledne. Občas si pobyt zpestříme nějakým kratším trekem do okolí nebo výletem do města. Volná je ale jen sobota, což je pro výlety dost limitující. Velkou radost a vytržení z naší rutiny nám udělali svou návštěvou Šíša s Carlotou! Tak doufáme, že to k návštěvě inspiruje víc lidí. Stavte se na čaj!
Z popisu to může vypadat, že život v Sasodhaře je plný menších či větších strastí. Je to tak, ale proto tu jsme! Kdybychom chtěli bezchybně fungující systém, jedeme na půl roku do Německa. Řešit přízemní životní problémy je zábava. A hlavně si užíváme každou chvilku odlehlého venkovského bezčasí, každý metr běhu mezi rýžovými terasami a každou línou podvečerní knihu. Vrcholem naplnění je potom naše práce – naše děti. Jejich nadšení z naší přítomnosti je nejlepší odměnou, a i v tom zbylém krátkém čase se budeme maximálně snažit naučit je přemýšlet trochu jinak, než byly zvyklé doposud, tj. vlastní hlavou.
