Srpen 2016 – Vietnam v plánech naší půlroční cesty dlouho nefiguroval.
Ale když jsme se v Kambodži náhodou dostali k levným vízům, rozhodli jsme se mu dát šanci. Nelitovali jsme ani minutu. Famózní národní parky, francouzský koloniální šarm skrytý pod nánosem pestrobarevných neonových reklam, zajímavá komunistická historie i současnost, levné a skvělé pouliční jídlo a konečně ještě levnější a chutnější pivko. K tomu navrch absence nutnosti složitě plánovat cestu. Ve Vietnamu totiž existují jen dva (značně cimrmanovské) postupy. Jdu na sever, anebo jdu na jih.
My zvolili druhou variantu a postupně si proklestili cestu ze Sapy až dolů do Ho Chi Minhova města. Dokonalou asijskou pohodu tu kazí jen jeden pro jihovýchodní Asii zcela netypický aspekt: prdelní lidi. Po týdnech strávených mezi pohostinnými muslimy a přátelskými buddhisty byla kombinace ateistických předstíraných komunistů s kapitalistickou slinou obrovským kulturním šokem. Lidé žijící z turismu tu záhadným paradoxem turisty nesnáší a nebojí se to dát najevo. Po sedmi zemích, kde je pouhé zvýšení hlasu neodpustitelným společenským prohřeškem, jsme se najednou museli Vietnamem doslova prohádat.
Originální zápisky z celé cesty jsou zde.
