Není nijak zvláštní, levná, akční, chybová. Ale své kouzlo má. Je totiž jednosměrná. Vrátíme se, až se vrátíme…

Poslední dobou žijeme v kole. Práce, sport, víkendy s kamarády a jednou za rok třítýdenní cesta do toho či onoho zapadlého koutu světa. Teď asi čekáte nářek, jak je to celé ubíjející, jak je život krátký a jak jsme se rozhodli s tím hrdinsky skoncovat a vyrazit na velké dobrodružství. Jenže nás naše kolo baví! Nepřestáváme se divit, jak úžasně se máme a víme, že nám naše “rutina” bude neskutečně chybět. Nic naplat! Volání přírody je mrcha a naše “itchy feet” nám tu pohodu prozatím nedovolí. Na sezení u krbu pod dekou bude času dost, takže se vyrážíme porochňat v blátě světa, ať je pak u toho krbu na co vzpomínat.

Plán je následující: Odlet do Nepálu, dva týdny treku Himalájemi, dva a půl měsíce dobrovolničení v zapadlé nepálské vesničce Sasodhara (já učím anglicky, Míša doktoří) a konečně křižování jihovýchodní Asie. S batůžkem. A pláštěnkou. Protože monzuny. Malajsie, Indonésie, Timor, Thajsko, Laos, Barma…a kdyby to bylo monotónní nebo už bychom byli promočení na kost, tak klidně vylosujem náhodnou zemi světa z klobouku. Návrat je v plánu, až se nám bude stýskat, nebo dojdou peníze.

Závěrem je třeba zmínit, že “plán” je zbytečně ambiciózní slovo. Smyslem cesty je absence plánu. Až na hrubé obrysy nepálské části výpravy je vše ponecháno na první signální. Ať už se vrátíme po dvou týdnech na Balatonu, nebo najdeme nový domov někde na Kamčatce, nesuďte nás.

Kvízová otázka: Na půlroční cestu odlétáte v pondělí ráno. Kdy balíte? Ano, správně…v neděli v noci, s kocovinou. Holt pořádná rozlučka s rodinami a kamarády dostala přednost. Všem zúčastněným ještě jednou díky za tu šílenou víkendovou jízdu! Letadlo jsme stihli a zatím to vypadá, že jsme nezapomněli na nic. Ani na Kevina.

Před příletem do nepálského ráje nás ještě čekal očistec s krycím názvem Dubaj. Zcela dobrovolně jsme se rozhodli, že když už tu přestupujeme, na pár hodin nakoukneme pod pokličku. A bylo to přesně o pár hodin víc, než by si tahle umělá pozlacená opičárna zasloužila. Na Dubaji jsme našli pouhá dvě pozitiva: Mirku s Liborem. Naše kamarády, kteří tu žijí a velice ochotně nás povozili po všech pozlátkách města. Projít by nešla. Ani ne kvůli vzdálenosti, ale spíš proto, že architekti vedle nejvyššího mrakodrapu světa, umělých (polo)ostrovů, sedmiproudých dálnic, nespočtu nákupních center nebo třeba “benátských” kanálů jaksi zapomněli, že by se ve městě mohl zjevit chodec. Mirka s Liborem nás tedy povozili po vyjmenovaných architektonických kuriozitách a otevřeně nám o životě v téhle zlaté kleci povyprávěli. Díky za to a těšíme se až vás zase uvidíme! Jen prosím úplně jinde. Snad jsme si připsali aspoň jedno dubajské nej: turisté, kteří tu utratili nejméně v historii. I ty dva řidiče autobusu na cestě z letiště a na letiště jsme ukecali, aby nás vzali zadarmo.

Inu Dubaj byla zajímavá zkušenost, ale teď už jen přenocovat na letišti a ráno směr Káthmándú! Těžko hledat dvě rozdílnější města než emirátské pozlátko a nepálskou směsici hluků, pachů, lidí, psů, dodávek, motorek, barev, odpadků a čehokoliv, co vás napadne. Nemá cenu popisovat, přijeďte se podívat. Na aklimatizační den jsme zvolili okružní jízdu na kole. Zní to romanticky, ale věřte, že za takový nápad by vás maminka nepochválila. A pojišťovna už vůbec ne! Představte si vodopád, jen namísto vody dosaďte změť kamionů, autobusů, dodávek, aut, motorek a chodců. A skočte do něj s kolem. Obě pravidla provozu jsou vcelku přímočará:
1.) Silnější má přednost.
2.) Trub! Pořád.
Po zevrubné analýze pravidla 1.) jsme zjistili, že porážíme jen chodce. Pro pravidlo 2) nejsme technicky vybaveni. Ale nebudu napínat, přežili jsme. A navrch jsme viděli všechny stránky Káthmándú. Nemá cenu je vyjmenovávat. Stačí když řekneme, že jsme posvačili tatranku vedle hořícího lidského těla? Namasté Nepál…

Nastal čas navštívit naší vesnici Sasodhara. Něco málo přes tři sta kilometrů. Brnkačka, že? Well, not so much! Sice nám tam jede přímý autobus, ale je to věrupěkných 14 hodin. Nesnažte se teď zbytečně počítat průměrnou rychlost, nikam to nevede. Spíš si představte tankodrom umístěný v serpentinách, který loni zasáhlo zemětřesení. Na miniaturní sedačce autobusu neustále nadskakujete, vaše hlava je jako metronom na steroidech, čtení ani spaní nejsou uskutečnitelným úkonem. Naštěstí nám pustili indický film, o jehož hrubý nástin vás nelze ošidit: Hlavní hrdina se zamiluje do ženy. Následně váhá mezi ní a její sestrou. Zmrzlinář mu poradí, ať je vezme na pouť. Na pouti je přepadne gang. Hlavní hrdina všechny členy gangu brutálně povraždí (v patřičně zpomalených záběrech), ale ukáže se, že zmrzlinář je hlavní boss a všechny kolotoče jsou roboti, které se rozhodnou zničit svět. To vše sleduje hrabě Zeppelin ze své řiditelné vzducholodi.
Pokud by vám popsaný zběsilý příval výjevů způsoboval závrať, můžete se pořád kochat scenérií za oknem, kde váš autobus balancuje na hraně pětisetmetrové strže při pokusu předjet vnějškem zatáčky kamion předjíždějící moped. Naštěstí všichni tři troubí, takže se nemůže nic stát.
Naší záchranou je milosrdná rouška noční tmy. Za neustálého poskakování, troubení a nepálské hudby se proklimbáme až do rána, kdy se položiví a čtvrtzdraví vypotácíme přímo u našeho nového domova. A v tu chvíli se rozplynou všechny obavy, jestli ta krkolomná cesta stála za to:

Trochu nadrzo si jdeme rovnou lehnout do naší postele na půdě nad kravičkami a beranem (Vážně! Bydlíme v chlívku, a je to velká romantika! Bohužel nás brzy přestěhují.) Odpoledne si projdeme uvítacím ceremoniálem ve škole. Každý učitel nám na čelo udělá červenou značku. Následně jsme čestnými hosty ceremoniálu předávání vysvědčení. Dětí je hodně, trvá to asi 2 hodiny a je to v Nepálštině. Spánek se o nás pokouší.
U našich hostitelů stihneme dvakrát ochutnat náš budoucí denní chléb – Dal Bhaat (pokrm z rýže, brambor a čočkové polévky). Chutná nám tuze, jen otázka, jak to půjde 3 měsíce dvakrát denně.

Po jediném dni v Sasodhaře se zase balíme. Ale naši hostitelé nám před odjezdem přichystají překvapení. Ráno nafasujeme srpy a táhnem do polí sklízet obilí. Naprostá idylka. S pražským kanclem snad ani nemá cenu srovnávat. Po sklizni jdeme na zápraží vyhlížet autobus. Podle řádu by mohl a nemusel přijet v průběhu následující hodiny či možná později. Místní doprava už nás nepřekvapí. Na start treku jsme to rychlým pohledem do mapy odhadovali na pár hodin. Cesta zabrala den a půl… Postupně se za pomocí několika autobusů a jeepu propracujem do Chame, které je pro nás startovním místem treku kolem Annapuren. Obzvláště posledně jmenovaný jeep je zajímavý, protože se ho snažíme sehnat ve dvě odpoledne, aby nám ukrátil prvních 30km po něčem, o čem se domníváme, že je silnice. Řidič nám přesto tvrdí, že už je na to pozdě. Ve dvě odpoledne! Nakonec ho ukecáme a za chvíli chápeme. Jeep se škrábe do neskutečných krpálů po ještě neskutečnějších tankodromech. Rychlostí sotva předčí chůzi a do Chame nás doveze dlouho po setmění. Řidič nás rovnou zkušeně vede do spřízněného hotelu, což je nám zprvu podezřelé, ale když se dozvíme cenu (zdarma!), nijak zvlášť neprotestujeme. Shodou okolností s námi už od prvního autobusu jede portugalský epidemiolog Gonzalo, se kterým jsme sdíleli taxík po příletu do Nepálu. A tak nějak se to semele, že s ním projdeme celý okruh až do konce.
Po všech dopravních peripetiích tedy následujícího rána bereme krosny na záda a konečně vyrážíme po svých. Hned na první den si naordinujeme 1000 výškových metrů, což je proti všem pravidlům prevence výškové nemoci. Ve vesničce Ghyaru už za pokoj platit musíme a je to nehorázných 12 Kč na osobu. A to prosím považte pohled z okna, který se nám ráno naskytl. Poprvé vidíme Annapurny v celé kráse.

Další den dorazíme až do Manangu, kde objevíme v útrobách vesničky věc zcela nevídanou: improvizované kino. Jelikož jsme s Gonzálem a skupinou tří Izraelců jedinými návštěvníky, volíme Into the Wild. Sem tam to chce uštědřit pár ran obstarožnímu DVD přehrávači, ale nakonec je z toho krásný zážitek. Krátkou zmínku o našich Izraelcích si také nemůžu odpustit. Sympatičtí tři týpci, kteří jsou dohromady vlastníky 126 dredů, 73 tetování a 49 piercingů (a to mluvím jen o viditelných místech). Naopak pohorky nevlastní ani jedny. Kluci vypadají, že po svých si dojdou maximálně do nejbližší trafiky. To vzápětí sami přiznávají, když se podle svých slov zatím jen flákali po indickém venkově, když tu je napadlo, že by to trekování mohla být zábava. A když už, tak rovnou Annapurny. Z hlediska přijmu živin se rozhodli okruh absolvovat takřka výhradně na neustálém přísunu marihuany. I přes tento neustálý přísun se upřímně diví, že se jim na treku hodně špatně dýchá. A to jsme se ani nepřiblížili ke grand finále treku v podobě sedla Thorung La v 5400 m.n.m. Doufáme, že kluci přežili…
My je opustili, abychom se aklimatizovali na třídenním side treku k Tilicho Lake, jezeru v pěti tisících metrech. Na chatkách postupně přituhuje, a tak bereme za vděk každou volnou dekou, kterou lze hodit přes naše letní spacáky. Na chvíli se zaradujem, když se místní v Tilicho Base Campu pokusí rozjet plechová kamna. Radost nás ale přejde, když zjistíme, že jde o kamna reverzní. Všechno teplo jde ven, všechen kouř dovnitř.

Po nádherném ranním výstupu k samotnému jezeru zvažujeme urychlený návrat do hlavního údolí. Dle všech doporučení se ptáme místních na odpolední předpověď počasí. A dostaneme skutečnou životní radu: “Weather is not sure. It’s nature.” Hluboce vnitřně pohnutí bereme krosny na záda a mizíme co nejrychleji pryč. Na dalším ubytování ve Shree Karkha si dovolí naúčtovat dosud nevídanou cenu (14Kč/os.), ale za tento nehorázný zásah do našeho rozpočtu si můžeme užít první opravdu horkou sprchu. Další den si na oběd poprvé užijeme Yak Burger (klasický burger z místní krávy). Ať žije neortodoxnost! Pro hinduisty je samozřejmě kráva (potažmo yak) svatá. Nelze jí zabít jen pro maso. Z náboženských důvodů už to ale lze. Takže rychle vymyslet nějakou tu poctu bohům a šup s masem do burgeru! Řádně posilnění dovalíme naší káru až do Thorung Phedi, osady na úpatí ve 4400m. Prý se tu moc vyspat nedá, což nám nevadí a spíme jak zabití. Naštěstí! Ráno nás čeká brutální výstup s plnou polní do horského průsmyku Thorung La (5416m) a následný ještě horší sestup o 1600m do osady Muktinath. V trekařích tato etapa budí takový respekt, že vyráží před čtvrtou ranní. My jsme my, takže z plánovaného startu před šestou nakonec vyrážíme v 6:50. Tady nás ale musím pochválit, protože stoupáme pomalu a jistě a vrcholu dosáhneme v super čase stále plní sil. Vychutnáme vrcholový Božkov, rozsypem popel našich tatínků a vyrážíme vzhůru dolů na vítězné pivko.

Následující dny nejsou nijak vábivé (zn. zpět na silnici) a tak cestu ukracujeme stopováním autobusů a kamionů. Zvlášť jízda v druhém jmenovaném je zážitek. Kdo někdy zkoušel jízdu na divokém býkovi, může si místo býka dosadit plynové bomby pod centimetrovou vrstvou prachu, ohlušující řinkot a má hrubou představu. Takto se dodrkotáme až do Tatopani, kde se rozvalíme v horkých pramenech. Čekají nás dva poslední, zato velmi výživné dny treku. Nejprve 1700m výstup z Tatopani na Ghorepani. Poté brzké ranní vstávání a výstup na východ slunce (nad Annapurnami a Dhaulagiri) na Poon Hill a konečně dlouhý sestup mimo značené trasy do Beni, odkud chytáme autobus zpět do naší vesnice.

Začíná devítitýdenní učitelsko-doktorská venkovská mise.

ŠKOLA, ZÁKLAD NEPÁLSKÉHO NICNEDĚLÁNÍ
Středobodem našeho dobrovolnického života je samozřejmě škola. Těšíme se tedy na uvedení, na pokyny a především na děti. Bohužel ředitel školy se rozhodl první cca týden školy pro jistotu vyrazit do Káthmandú (cca týden se v Nepálu rovná necelé týdny tři). I když se jedná o English School, ukáže se, že byl kupodivu jediným členem personálu, který uměl jakž takž obstojně anglicky.
První den tedy vyrážíme do školy s právě nula instrukcemi a stejným počtem materiálů. Sedneme do improvizované sborovny a okoukáme od učitelů rutinu, která spočívá v sezení a dívání se do zdi. Po půl hodině nám to nedá a zkusíme se doptat na dnešní plán. “Children no come, no school today”, dostane se nám se zcela logického vysvětlení.
Druhý den se dětí sejde už více, ale pořád to pro učitele, kterých se sešla odhadem čtvrtina (slovy tři) není dostatečná motivace, aby hnuli brvou. Dál tak znuděně posedávají pod velkým plakátem s fešně vytištěnými pravidly typu: ALL TEACHERS ARE COMPULSORY TO ATTEND THEIR RESPECTIVE CLASSES nebo TEACHERS ARE NOT ALLOWED TO SIT AROUND DURING CLASSES. Snažíme se zjistit, kterou třídu máme učit, a tak se po zásluze dozvíme, že můžeme jít kamkoliv a ideálně spojit víc tříd dohromady, aby se děti zabavily a učitelé tak mohli posedávat s o něco klidnějším svědomím. Skáčeme do toho tedy z první bez přípravy. Připadá na nás 2.-8.třída, tj. děti v rozmezí 7-14 let.

Na další den se obrníme asertivitou a pokusíme se zástupce ředitele přimět k vytvoření rozvrhu. Neochotně tak vezme rozvrh z loňska a začne škrtat a dopisovat. Ještě ho to necháme párkrát předělat, když nám píše dvě hodiny v totožný čas, ale nakonec se dobrá věc podaří. Rozvrh je slušným šokem pro Myšáka, když jí je sděleno lakonické: “Science teacher left. You are doctor, so you are new science teacher.” Její nepálská lékařská kariéra tedy prozatím bere za své. Ale co, rozvrh visí na stěně, a tak doufáme, že si ta hrstka přítomných učitelů konečně rozebere jim náležející třídy. Omyl! Posedávání a civění zůstává v kurzu. My se vydáváme do svých tříd.
Velkým příjemným překvapením pro nás je, že děti jsou super. S angličtinou jsou na tom sice bídně, ale jejich nadšení to vynahrazuje. V Čechách by se asi jen těžko stalo, aby děti z tříd pokřikovali: “Sir, sir, please come to our class!” Třídy nižších ročníků jsou koncipovány jako menší chlívečky. Místo podlah je jen udusaná zem. To se pak přihodí i takové veselé příhody, jakože na nás se čtvrťáky vykoukl z díry v zemi had. U vyšších ročníků je pak přes ledabyle zatlučená prkna suplující stěny z obou stran slyšet hluk sousedních nehlídaných tříd (protože učitelé sedí a civí), z níchž se děti navíc chodí zvídavě dívat do naší výuky a spontánně se zapojují do našich her. Po prvních pár dnech se vracíme úplně vyždímaní.

Časem se ustálí naše rutina, kdy chodíme do našich tříd, snažíme se ignorovat anarchii všude kolem a děti něco naučit. Já to mám snadné, protože level angličtiny snižuju podle potřeby (učebnice jsou svou obtížností zcela zcestné). Myšák je na tom o poznání hůř, když se dětem v jazyce, kterému chudáci moc nerozumí, snaží vysvětlit princip páky, tlaku nebo životní cyklus motýla. U toho zjišťuje, že třeba ani děti v nejvyšší třídě neumí malou násobilku. Sice měli osm let matematiky, ale matematik (zároveň účetní) je třetím nejvyšším bafunářem celé školy a svého postavení si náležitě užívá (rozuměj posedává kompletně celý den). A když už se jednou za týden vydá do nějaké třídy, stoupne zády k žákům, začne sám pro sebe vysvětlovat třeba množiny, popíše celou tabuli a odejde. Vůbec ho netrápí, že čtení Nietzeho v maďarštině by bylo pro děti úplně stejným přínosem. Myšák tedy často místo osnovy supluje jeho práci z před osmi let a snaží se dětem vštípit násobení a dělení jednociferných čísel tak, aby to pochopili. Je to ale boj.
Některé “zbytečné” předměty pak v rozvrhu nejsou vůbec. Příkladem budiž absence dějepisu (Myšák ověří tak, že se nejstarších dětí ptá na druhou světovou a Adolfa Hitlera; ani o jednom v životě neslyšely) nebo zeměpisu (mě tak děti překvapí, když na mapě nepoznají své dva jediné a poměrně nezanedbatelné sousedy: Indii a Čínu). Tím zveme další případné dobrovolníky! Práce je tu dost…

MIMOŠKOLNÍ ŽIVOT
Naší ubikací se stane malý pokojík tři krát čtyři metry minutu od školy. Vybavení čítá všeho všudy dvě sražené a proležené palandy. Zbytek věcí musí na zem. Pokoj nám zcela vyhovuje, protože má na Nepál jednu nedocenitelnou věc: soukromí. Pokud tedy pomineme časté návštěvy komárů, pavouků velikosti dlaně a občasné myší noční invaze. Buddha by nás nepochválil, hmyzu pozabíjíme opravdu hodně. A bylo by ho ještě víc, kdybychom svítili. Elektřina je “naštěstí” na příděl. Do našeho údolí zavítá na náhodné bázi cca dvakrát denně po dvou hodinách. Záchod (turecký) máme sdílený, ale sprcha nefunguje. Je nám tedy předvedena vesnická komunitní sprcha v podobě malého vodopádku u řeky. Voda je vskutku osvěžující, jen je nutné trefit dobu, kdy se nikdo nesprchuje a nepere. Jde totiž zároveň o komunitní prádelnu. A aby těch funkcí nebylo málo, jde zároveň o zdroj naší pitné vody.
Majitelé domku nám zároveň vaří a starají se o nás. Ředitel nás ujistil, že anglicky rozumí, jen moc nemluví. V praxi je to zcela podle očekávání: nerozumí jedinému slovu. Brzy se dopracujeme alespoň ke slovu “rice”, když chceme přidat rýži. Jinak nás nepřestávají udivovat takové ty drobné domácí perličky, jako že paní domácí sem tam nese v holé ruce do kuchyně kravské hovno (Proč? Nechceme vědět!) nebo že umývá nádobí směsí popela a slámy. Naše žaludky kupodivu zatím neprotestují.
K jídlu dostáváme jeden Dal Bhaat ráno a jeden večer. Přidávat si lze dle libosti, takže denně sním kolem šesti porcí rýže. Je to vydatné a překvapivě se to neojí, ale přece jen je přes den trochu hlad. Zřizujeme si proto snack tašku, sen každého školního dítěte: velká igelitka po okraj napěchovaná tyčinkami, sušenkami, džemy, vločkami atd. Bohužel se taška ukáže být i snem každé místní myši, takže jí na noc zavěšujeme pod strop. I bez myšího přispění mizí zásoby bleskovou rychlostí, a tak každou chvíli jezdíme či běháme do sousedních bazaarů dokupovat.
Běh je taky důležitou součástí naší rutiny. Chceme se držet ve formě a tak našim údolím běháme sem a tam. Místní, pro něž je hlavní volnočasovou aktivitou sezení a zírání (na jejich obranu ale nutno dodat, že mají hodně práce na poli), nás považují za blázny. Za úplné šílence nás potom mají při našem cvičení. Na střeše našeho domku jsme s pomocí rezavé tyče, kamenů a tvárnic zřídili hodně improvizované fitko a naše každodenní ranní eskapády jsou pro místní ekvivalentem cirkusu. Vedle cvičení a běhání už zbývá čas jen na přípravu do školy a na čtení. Obavy, že bychom se tu nudili, se ukázaly jako zcela liché. Třeba praní v řece bez problému spolkne celé odpoledne. Občas si pobyt zpestříme nějakým kratším trekem do okolí nebo výletem do města. Volná je ale jen sobota, což je pro výlety dost limitující. Velkou radost a vytržení z naší rutiny nám udělali svou návštěvou Šíša s Carlotou! Tak doufáme, že to k návštěvě inspiruje víc lidí. Stavte se na čaj!
Z popisu to může vypadat, že život v Sasodhaře je plný menších či větších strastí. Je to tak, ale proto tu jsme! Kdybychom chtěli bezchybně fungující systém, jedeme na půl roku do Německa. Řešit přízemní životní problémy je zábava. A hlavně si užíváme každou chvilku odlehlého venkovského bezčasí, každý metr běhu mezi rýžovými terasami a každou línou podvečerní knihu. Vrcholem naplnění je potom naše práce – naše děti. Jejich nadšení z naší přítomnosti je nejlepší odměnou, a i v tom zbylém krátkém čase se budeme maximálně snažit naučit je přemýšlet trochu jinak, než byly zvyklé doposud, tj. vlastní hlavou.

Základem kvalitního školství jsou zejména učitelé. Jak se tedy stát nejlepším učitelem školy? Již z učebnice 2.třídy je jasná cesta k titulu učitel roku: Zajděte si do školy aspoň trochu pravidelně a máte vyhráno!

Druhým základním kamenem jsou učebnice. Zde opět pro příklad poslouží učebnice 2.třídy, která citlivě rozšiřuje slovní zásobu sedmiletých capartů o esenciální výrazy typu “heath” nebo “tread”. A kdyby náhodou nějakému tupému dítěti nebylo jasné tak základní slovíčko jako “curl”, chytrá kniha hned přispěchá s vševysvětlujícím popisem:

Zpátky k učitelům. Toto povolání, ba až poslání, může samozřejmě vykonávat jen elita národa, což je na první pohled jasné už z inzerátu:

A kdo že je tedy tím “vysoce vzdělaným”, “extra talentovaným”, “energickým”, “kariérně orientovaným” a “dynamickým” kandidátem, který prošel “užší selekcí” a stal se vítězem výběrového řízení “respektované akademické instituce” (rozuměj venkovské základní školy)? No třeba náš matikář! Na snímku zachycen v době, kdy je podle rozvrhu jeho hodina matematiky v 7.třídě v plném proudu!

Absenci spícího matikáře naštěstí sedmákům vynahrazuje kvalitní učebnice! Sice byla pro jejich rodiny značnou investicí, ale zase je svou obtížností zcela adekvátní:

Nedalo nám to a šťastnou majitelku učebnice jsme se rozhodli vyzkoušet na vlastní pěst. Výsledky jsou dechberoucí:

Od setmění neustále prší. Může být něco mezi půlnocí a úsvitem a my sedíme namačkáni (pro představu tak jeden a půl člověka na metr čtvereční) s neznámým počtem ortodoxních hinduistů pod skalním převisem na vrholku třítisícovky. Jak k tomu došlo? Řadou šťastných náhod. Začalo to středeční (ne)rozhodností. Myšák byl rozhodnutý jít běhat, kdežto lenoch ve mě chtěl jen přežít odpolední vedro při čtení někde ve stínu. Myšákova akčnost ale převážila, díky čemuž si nás ke konci běhu mohla odchytit jedna z učitelek a pozvat nás na svačinu. Po chvíli se u ní stavil mladý Nepálec a vychrlil na nás: “So guys, are you going to visit Malika full moon ceremony this Saturday?”
A teď trochu kontextu. V údolí, kde anglicky umí jen hrstka lidí, a i z učitele angličtiny by uvedená věta po usilovném přemýšlení vypadla ve formě: “You Saturday Malika ceremony go?”, se najednou zjevil mladý sympaťák a spustil ležérně anglicky včetně takových vychytávek jako správný slovosled nebo časování! Vysvětlil nám, že v sobotu se koná důležitý festival uctívání místní bohyně Malika. Do naší svatyně u školy budou hinduisté přinášet této bohyni oběti. A to je jen softcore verze. Hardcore hinduisté z celé země činí v tento den pouť do svatyně na vrcholu třítisícovky s překvapivým názvem Malika. No a tuto zanedbatelnou informaci jsme se prosím museli dozvědět od buddhisty ze singapurské policie, toho času doma v Sasodhaře na dovolené.
Asi tušíte, kterou verzi ceremoniálu jsme vybrali. V pátek ráno tedy začínáme i s Kamalem (což jest jméno onoho perfektně anglicky šprechtícího policisty) stoupat rovnou z naší vesnice strmě vzhůru do hor. Po cestě jen zíráme, v jakých svazích jsou Nepálci schopni vystavit obydlí. Nad hranicí 2000m.n.m. už ale domky končí a my vstupujeme do neobydlených hor. Tady je potřeba opustit představu evropských holých vršků. Cesta se vine vzhůru serpentinami a kamenitými schody jinak neprostupnou džunglí. Vypadá to tu, jakoby za každým zákrutem měl číhat had, Tarzan, případně Indiana Jones. Odpoledne se dostaneme na hřeben ve třech tisících a provoz houstne. Na Maliku míří hinduisté z několika navazujících údolí. Každé údolí je přitom od sousedního zcela odlišné, a to jak kulturou, zvyky, tak i jazykem. Jsme na hranici s Mustangem a lidé z protějšího údolí už mají tibetské kořeny. Co však poutníky spojuje je jejich zvířecí doprovod: nepočitatelné množství koz a holubů. My si v této společnosti užíváme pocit výjimečnosti. Podle Kamala jsme možná první běloši, kteří se poutě na Maliku zúčastní. I když o absolutním prvenství lze pochybovat, letos jsme rozhodně jedinými pozorovateli zvenčí.
Úplný vrchol dobudeme v pozdním odpoledni. Dekami si zabereme prostor pod skalním převisem a vrháme se do víru dění. Dav je rozprostřen ve skalním srázu pod vrcholem Maliky a celá hora už je ponořená v podvečerní mlze, která dodává místu zvláštní magii. Siluety postav (a nebohých zvířecích obětí) se vynořují a zanořují do mlhy. Pod námi vidíme prosvítat ohně, z výšky nad námi se z dud a bubnů line živá nepálská hudba. V různých skalních výběžcích vznikají improvizované kuchyně. Díky Kamalovi se tak dostanem k čaji a teplé večeři. Bez něj by komunikace byla ošidná a asi bychom měli dost obavy, jestli svou přítomností ceremonii nenarušujeme. I když najevo by nám to bezpochyby nikdo nedával.
Rituální obětování zvířat začíná přesně o půlnoci. V tu dobu nás ale drží zima a déšť pod naším převisem, kde mezitím před dešťem ustupující dav zvládl zabrat naše místo i s dekami. Kamal je naštěstí trochu rozežene, takže se do otevřeného prostoru stačíme těsně vmáčknout. V mačkání jsme ale proti nepálcům absolutní amatéři. Každý byť na vteřinu opuštěný centimetr je okamžitě anektován nějakou sousední končetinou. Brzy tak sedíme mimo naše vlastní deky a s koncem spacáku v zablácené zemi na dešti. Spánek by se dal počítat spíš v minutách než hodinách. Kolem půl páté ráno jdeme rozkmitat promočené zmrzlé nohy na vrchol ke svatyni. Počasí je hraniční, ale občas se nám za východu slunce mezi mraky zjeví nějaká okolní osmitisícovka (staří známí Annapurna a Daulaghiri). Hlavně ale od půlnoci neskončil proud rituálních obětí, a tak v ranním oparu pozorujeme dekapitaci nejedné chudinky kozy. Popravčí to mají v ruce. Jeden švih mačetou a hlava i tělo kozy už zažívají poslední nervové záškuby samostatně. Majitel už pak jen zaplatí nějaké to všimné a bohyně Malika by se měla postarat o splnění jakéhokoliv přání.
Zpátky to bereme dlouhou celodenní túrou přes sousední údolí. I když jsme jen “přes kopec” od Sasodhary, připadáme si jako na návštěvě jiného světa. Sem ještě silnice dráp nezaťala, a tak místní žijí skutečně jednoduchý (a přitom nepředstavitelně těžký) život. Skvělá kulisa pro vstřebávání nočního životního zážitku! Jen kdyby se ještě vstřebávání, konkrétně naší krve, nevěnovaly i místní pijavice. Myšákova krev je o fous větší delikatesou, neb mě v počtu pijavic porazila pět ku čtyřem.

Internet je skvělá věc! A zaplať Buddha, že máme na vesnici alespoň ten příšerný mobilní. Žádný web sice nenačteme, ale messengery kostrbatě fungují. Tak mi mohl kamarád napsat, že se Nepálem potuluje jedna známá česká cestovatelská postava. Postavě jsem obratem z hecu napsal, ať se staví. A než jsme se rozkoukali, stál Ladislav Zibura osobně u nás na zápraží! Zdržel se jen den, aby s námi nakoukl pod víčko naší borovičky a především pod pokličku naší školy. A hned zase pokračoval ve svém pěším ordálu. Pro nás byl ale příjemným zpestřením a děti i učitelé byli z jeho příběhu úplně nadšení.

Poslední a velmi potěšující návštěvou se stal Tomáš, nepalofil a kapitán dobročinné lodi jménem Namasté Nepál. Tato organizace nás sem vyslala a celkově pomáhá Nepálu hlavou i srdcem, tak jí neváhejte podpořit (ZDE). Snad je náš fotokomiks “Nepálské školství v pěti obrazech” dostatečným důkazem, že tahle země a její omladina pomoc potřebují.
S Tomášem jsme se mj. vydali na čtyřdenní túru do sedla Jalja (3418m.n.m.). Čtvrtým do pochodové party se stal náš ředitel Shreeram, veselá to postavička. Ředitelování má v krvi, a tak už od začátku treku dostáváme úsečné pokyny kdy jít, stát, sedět, odpočívat, jíst, pít a spát. Domorodý vůdce je pro nebohé Evropany takřka spásou. Bez jeho rad bychom např. nikdy nemohli vědět, že mokré kameny kloužou. Jindy nás vzbudil o půl šesté ráno, abychom ušli co nejdál před blížícím se deštěm. A tak jsme prochodili celé ráno a dopoledne…pod azurovou oblohou.
Shreeram představuje cenný vhled do hinduistického kastovního systému. Spadá do první kasty a nebojí se tím pochlubit. Dle vlastních slov je progresivní a klidně si i vedle příslušníka nižší kasty sedne v autobuse! Zatím bohužel není osvícen natolik, aby plebs z nižších kast zdravil. Na vlastní kůži jsme poznali, že Nepálci jsou jedním z nejpřátelštějších a nejpohostinějších národů vůbec. Jenže to platí především o kastách nižších. Nepřestává nás udivovat, jak nás ti nejchudší lidé žijící v horských chatrčích nezištně zvou na čaj, ač je čaj možná to nejcennější, co mají. To u mužů z nejvyšších kast jsme vypozorovali, že o nepálské pohostinnosti především vzletně mluví. Shreeram se tak nejprve tvářil, že jsme na treku jeho hosty, aby nám následně na každé štaci hrdě oznamoval, kolik za nás zaplatil. Radši jsme mu tedy svojí část uhradili. Peníze bez mrknutí oka přijal a ještě před námi nepokrytě přepočítával jestli vše sedí.
Zážitek z treku nám nemohl zkazit ani povedený ředitel, ani fakt, že se začátkem června lijáky staly každodenní kratochvílí. Pláštěnky byly po celou dobu výstupu v permanenci. Samotné sedlo Jalja nás okouzlilo už v odpolední mlze. Několik opuštěných chatrčí a spousta bůvolů na této velmi nepravděpodobné louce utvářelo dokonalou atmosféru. Hlavní lákadlo v podobě jednoho z nejkrásnějších výhledů v Nepálu ale zatím zůstávalo skryto za oponou mračen. Prozatím jsme tedy zabrali jednu opuštěnou chatrč, rozdělali uvnitř oheň a vynosili pozůstatky zvířecích návštěv. Začátek divadla prozradily žluté paprsky prosvítající skrze díry ve střeše. Součástí večerního menu byl masiv Daulaghiri a Nilgiri z bezprostřední blízkosti. Po romantické noci na zemi u ohně se na nás počasová štěstěna obrátila i při východu slunce. S ohledem na tropickou průtrž mračen, která nás zastihla později, jsme měli neskutečnou kliku. Cesta zpátky vedla z velké části po rozestavěné silnici. Výstavba by měla do tří let dosáhnout až nahoru na Jalja La. I když tři roky znamenají v nepálštině cokoliv mezi deseti až sto šedesáti roky, představa troubících motorek a autobusů na tomto nádherném odlehlém místě naši (evropsko-turistickou) mysl moc nepotěšila. Ještěže jsme to stihli zažít včas!

Po návratu do vesnice byla s ohledem na Tomášovu vzácnou návštěvu přichystána slavnostní večeře: kuřecí kousky na pánvi a gin! I zde se nepálští muži z elitní kasty ukázali jako formáti, neboť exkluzivitu večeře zajistili tím, že ženám a dětem naložili na záda obilí a vyslali je do mlýna. Ženy s dětmi však nebyly ochuzeny úplně o vše, neboť se vrátily akorát včas, aby po nás umyly nádobí! Muži na takové nesmysly nemají čas. Musí přeci rozmlouvat. Alespoň že Myšák byl k večeři i přes zjevnou méněcennost svého pohlaví blahosklonně připuštěn.

O postavení žen v Nepálu by šel napsat samostatný post. Např. cestou z treku jsme spali u druhé manželky Shreeramova otce (zn. už mě nebavila a mohl jsem si dovolit novou, tak jsem jí zastrčil do hor). Rozepisovat se ale netřeba. Poslouží staré dobré nepálské přísloví: “Vychovávat dívku je jako zalévat sousedovu zahradu.” Ámen!

Po srdcervoucím bye bye našim dětem jsme nasedli na náš poslední autobus, abychom si ještě jednou užili čistou esenci Nepálu. Ta čítá silnici vydlabanou do svahu bez jakékoliv známky plánu (takže se často stává obětí sesuvů půdy a ještě častěji sesuvy sama způsobuje) a autobus, který o údržbě nemohl ani slyšet, protože jde o v Nepálu neexistující koncept. Tady se prostě bezhlavě jezdí, dokud nedojde k závadě s bezhlavou jízdou neslučitelné. Pokud teď tipujete maličkosti typu prasklá pneumatika nebo zaseklá převodovka, posíláme vám na dálku shovívavé pousmání. Cokoliv mimo zadření motoru je klasifikováno jako ztráta nepodstatných jízdních vlastností. Do toho si přičťete věčné přetlačování s vozidly v protisměru a časté zastávky k naloďení či vylodění nových pasažerů, koz, slepic nebo pytlů rýže, a zjistíte, že i tu nejdelší myslitelnou dobu dojezdu zvládají místní autobusáci zkušeně dvojnásobit.
Při tom všem jsme zpravidla jediní, komu vlekoucí se cesta alespoň trochu vadí. Jsme totiž zároveň jediní, pro koho čas představuje cennou komoditu. Za celou dobu se našel jediný cestující, který na nekonečné kodrcání zareagoval adekvátním vzdorem. Byl to kohout. A namířil si to z náruče své majitelky rovnou ven z okna autobusu jedoucího plnou rychlostí, což může být věru i necelých 12 km/h! Kompletní personál včetně řidiče se ho obratem jal chytat po lese. Výsledek? Ještě větší zdržení.

Autobusové eskapády rozepisuju především proto, že na principu autobusu funguje celý Nepál. Žádný plán, žádný řád, jen pomaličku kupředu s častými záseky a občasnou zpátečkou. Zažít si do hloubky jednu z nejchudších zemí světa byla skvělá životní zkušenost. Ač by zhýčkaná evropská část mozku chtěla, aby tu Nepál navždy zůstal v té takřka středověké podobě, plné kamenných chatrčí a vesničanů orajících rýžová pole párem volů, nemůžeme být tak pokrytečtí. Nepál tu není od toho, aby pro západní turisty zůstal živoucím skanzenem dávných dob. Naopak zoufale potřebuje pokrok, přiblížení se našim standardům života. Rádi bychom věřili, že jsme tomu svojí troškou přispěli, jenže Nepál potřebuje mnohem víc než pár dobrovolníků.
Chtělo by se zvolat: “Pokrok nezastavíš!”, jenže tady – stejně jako v mnoha dalších koutech světa – spíš platí, že pokrok spolehlivě zastavíš ortodoxní formou náboženství. Hinduistické odsouzení člověka v rámci kastovního systému má na místní mentalitu drtivé dopady. Pro tento život má člověk prostě karty rozdané, tak teď se jen podřídit a přečkat do života příštího. Jakákoliv snaha o dosažení něčeho vyššího by byla proti přírodě, resp. proti vůli party pestrobarevných mnohorukých bohů. A když už nějaký ten životní cíl je, nejlépe jej dosáhnout popravením kozy za úplňku ve jménu téhož pouťového božstva.
Ano, je to dost nadsazené. Samozřejmě, že mladší generace už spíše hledí k západu a zpátečnické myšlenky kastovního systému přestává brát smrtelně vážně. Jenže je tu pořád nejvyšší kasta brahmánů, ovládající celou zemi. Ač vám na první dobrou budou tvrdit cokoliv, kastovní patriarchální systém je pořád stěžejním ozubeným kolečkem v jejich hlavách. V některých případech i kolečkem jediným. Dává jim pocit nadlidí a ekonomicky funguje výhradně v jejich prospěch. Dokud se Nepál téhle sorty nezbaví, nikam se nepohne.

Pohnout se ale musíme my, takže konec amatérské politické filozofie. Pravý palec držíme nepálské osvětě a levým odpískáváme povedený první poločas naší cesty. Jihovýchodní Asie volá.

Malajsie! Pokud jste tu nikdy nebyli a tenhle název na vás dýchá exotickým orientem, nasaďte si prosím respirační roušku a představte si spíš Německo zarostlé palmovými plantážemi a džunglí. A se značně vyšší koncentrací mešit. Ano, sotva jsme se vymanili z područí hinduistů, vzala si nás do parády jiná banda vyznavačů fantasy literatury. Místní muslimové jsou ale stejně jako hinduisté moc prima přátelští lidé. Mají samozřejmě své vrtochy, ale když už jsme strávili popravování koz, tak nás hulákání z minaretů v pět ráno nebo obliba v obalování žen do černého pytle navzdory úmorným vedrům nemůže rozhodit. Jestli ale máme muslimům něco za zlé, tak že nám naschvál do našeho pobytu naplánovali konec ramadánu! Na večeři si tak můžeme vybrat ze dvou režimů. Režim těsně po západu slunce, kdy se restaurace promění v přelidněný chlívek na styl “sežer co dokážeš urvat”, nebo kdykoliv jindy, kdy nám zcela vylidněný podnik rád prodá jakékoliv studené zbytky. Ještě o fous horší je to s cestováním. Všichni muslimové jsou s koncem ramadánu v pohybu a na pár dní (kdy bychom je nejvíc potřebovali) nejsou k dispozici ani lístky na autobus. Nevadí! Našli jsme si útulné odlehlé místečko a jsme blahosklonně ochotní to tu vysedět, než se místňáci zase uklidní.

Krom ostrovního ráje Pulau Perhentian jsme stihli prorejdit proslulé čajové plantáže Cameron Highlands. Reference slibovali romantické procházky mezi nekonečnými řadami čajových keříků a ochutnávky v anglickém stylu. V reálu na nás dýchla atmosféra hraničního přechodu Cínovec. Festival nevkusu završila degustace čaje. Chvíli nám vrtalo hlavou, proč je všude k dostání jen v ochucených variantách nebo úplně ideálně utopený v kondenzovaném mléku. A pak jsme se v nejproslulejším “tea estate” domohli nefalšovaného čistého čerstvého místního neslazeného a neochuceného šálku. Pokud se vám kdy dostane téže pocty, připravte si vedle půlitr pytlíkového čaje z Lídlu, ať máte čím zapíjet.

Rozpaky z Cameron Highlands vyžehlil národní park s originálním názvem Taman Negara (v překladu “národní park”). Tahle neprostupná džungle nás na tři dny spolkla a vyždímala z nás hektolitry potu a krve (protože pijavice). Výměnou za naše tělesné tekutiny jsme mohli přespat v bumbunu, tj. v domku uprostřed džungle na vysokých sloupech, a stalkovat rozkošného tapíra velikosti slůněte. Oproti doporučením jsme celou výpravu absolvovali bez průvodce. A ukázalo se, že navigace místní džunglí je překvapivě snadná. Cesta je vždycky ta jediná mezera ve vegetaci, do které se vejde lidské tělo. Ztratit v “tunelu” se prostě nedá.

Celkově pro nás byla Malajsie po Nepálu příjemnou možností opět navázat kontakt s vyspělou civilizací. Byli jsme nadšení už jen z faktu, že si můžeme jíst co chceme a kdy chceme, že se můžeme vyspat v čisté a pohodlné posteli, nebo že po jízdě autobusem nepotřebujeme rehabilitaci. I když při nákupu lístků by se malý příruční psycholog hodil. Příjemně jsme se tedy dali dohromady a míříme do Thajska. Původně jsme tam vůbec nechtěli a momentálně se u nás honosí nelichotivým titulem země, kam si jedeme jen pro víza do jiné země. Očekávání jsou tedy malá a Thajsko může jen překvapit.

Stalo se, co muselo. Jediné naše očekávání směrem k thajské metropoli bylo, aby nám bez obstrukcí vydala barmská víza. A Bangkok nás za tuto přezíravost bezohledně potrestal tím, že si nás naprosto získal. Čekání na vízum jsme netrávili obíháním chrámů a památek, ale jednoduše jsme se nechali unášet po různých čtvrtích, náhodně jsme zahýbali do malých uliček a průchodů a sem tam se nechali popovézt kanálem. Nadchla nás kombinace moderního velkoměsta a dřevěných chatrčí a především způsob, jakým jsou místní ulice protkány životem. Kupříkladu náš hostel zabral místo v hangáru po zkrachovalém tržišti. Jistí jsme si byli naší skleněnou kukaní na spaní, jinak byla hranice mezi koncem hostelu a začátkem města značně nevyhraněná. Stejně jako místní jsme měli kuchyni přímo v ulicích. Když se ozval hlad, vždy bylo na blízku minimálně 10 pojízdných pouličních stánků. Nikdy jsme neměli ponětí, co si objednáváme a kolik nás to bude stát. Vždycky před námi přistála kulinářská bomba a platili jsme částku, pro kterou by se spousta lidí v Evropě ani neohnula na chodník. Vrcholem fúze soukromého a veřejného prostoru se pak pro nás stalo praní. Když jsme se recepční pozdě večer zeptali, zda si v hostelu můžeme vyprat, se samozřejmostí na nás mrkla a vyšla na ulici. Následovali jsme jí po chodníku mezi stánky a nakonec do úzkého průchodu, který by v každé slušné metropoli sloužil pouze ke znásilňování a ozbrojeným přepadením. My jsme si ale jen vyměnili rychlý úsměv s rodinkou, která zrovna hodovala pod žárovkou na chodníku. Hned za ní už se trochu nepochopitelně blýskaly dva moderní prací automaty. Po hodince a půl hodování na naší oblíbené křižovatce jsme se už zkušeně do naší prádelní uličky vmotali, posbírali nijak nezabezpečené oblečení a zamířili si to do našeho spacího tržiště. V Bangkoku prostě stačí mít postel, vše ostatní je za rohem.

Zkazky o Myanmaru (nebo Barmě, chcete-li) si nás hledaly v průběhu naší cesty neustále. Už v Nepálu jsme potkali francouzský pár, který na severu země strávil noc ve stanu uprostřed přestřelky, a Kanaďana, který se sám navzdory zákazům vydal hledat do lesů protivládní rebely. V Malajsii jsme pak dostali přednášku od Argentince, který sice projíždí celý region, ale Myanmar určitě vynechává, protože by mu tam nešel mobil a při absenci internetu by o sobě nemohl dávat vědět. Další zaručenou předzvěstí byl nedostatek turistické infrastruktury spojený se systémem vládních licencí, který ve finále znamená chabé ubytování a dopravu za hodně peněz.
A realita? Asi takhle:

Věc se má tak, že Myanmar je z velké části turistům nepřístupný, ale turistická místa jsou obsloužena skvěle. Chvíli jsme si pohrávali s ideou se z turistického okruhu utrhnout, ale když nám ani na ve státním tourist infu nebyli schopni zjistit, zda bychom po naší plánované cestě mohli zemi vybraným hraničním přechodem opustit, a navíc bychom museli jednu “no-go” oblast draze přeleťet, rozhodli jsme se zůstat na tradiční cestě. Až na jednu výjimku to stálo za to!

Alespoň trochu dobrodružství jsme si užili hned na startu, protože jsme zavrhli let a cestovali z Bangkoku lokálními autobusy. Po krušném nočním thajském buse tedy naše barmská odysea začala na Mostu přátelství, jediném obstojně fungujícím pozemním hraničním přechodu. Barmští celníci (Ach, důležité a respektované to osoby!) působili lehce komicky, ale zase nás moc nezdrželi, což se ukázalo jako klíčové. Octli jsme se v hraničním městečku Myawaddy, odkud má jet do Rangúnu jeden autobus denně, jen se neví kdy. Některé zdroje dokonce uvádí, že cesta sem je jednosměrná a do vnitrozemí se jezdí jen v sudé dny. Tohoto strašáka už naštěstí pro nás eliminovala nová silnice. Po nonverbální komunikaci s místními se zdá, že autobus bude odjíždět každou chvílí. Sprintujeme tedy s krosnami směrem, který naznačují natažené paže, a už odjíždějící autobus zastavujeme uprostřed silnice. Dobrá věc se podařila. Po 10 hodinách v jednom autobuse nás čeká ta samá porce v dalším. Ale tentokrát to nevadí, protože za okny dávají Myanmar. A je to úžasná podívaná! Když udržíme nutkání zastavit řidiče a nechat se vyhodit v libovolné malebné vesničce po cestě, dorazíme konečně večer do bývalého hlavního města Rangúnu. Bývalé je proto, že se vládě nelíbila častá konfrontace s všelidovým názorem, a tak se odstěhovala do zbrusu nového umělého města Naypyidaw, které se vyznačuje tím, že tam nikdo nejezdí, a že ve výpadky proudu sužované zemi jsou místní zcela prázdné dálnice osvětleny non-stop. Pošetilost mocných pro nás například znamenala, že jsme nemohli jet na sever do Mandalay nočním vlakem, který byl zrušen, protože projíždět v půli noci bez zastávky hlavním městem je nedůstojné! My se spokojili s “lidovým hlavním městem” Rangún, kde jsme si užívali především nočních trhů se skvělým jídlem a mojitem za dvacet kaček.

Následoval přesun do severní metropole Mandalay. Ač tento název budí ty nejexotičtější představy o koloniální Asii, věřte, že je to prachsprostá díra. Náš jediný den jsme radši strávili na kolech po okolí a při první příležitosti jsme se klidili do Baganu. Tady začala ta pravá barmská nádhera: rozlehlá pláň s řídkým porostem, ze které vyčuhuje na 3300 pagod a chrámů! A v téhle změti si člověk může najít svou soukromou pagodu, vyšplhat až na vrchol a pak se klidně celé hodiny kochat výhledem na buddhistický fantasyland.

Další zastávkou byl Kalaw, výstupní místo treku k Inle Lake. Treku, který se proměnil v první hořkou pilulku naší cesty. Nebyl by ani problém, že po Nepálu jsou z nás trekaři-snobové, které je zatěžko uspokojit. Barmská příroda je taky krásná a po všech těch autobusech nám třídenní provětrání přišlo velmi vhod. Hlavní problém je v tom, že pro tuhle oblast neexistuje použitelná mapa a po cestě nejsou guesthousy. Průvodce, který zajistí jídlo a po jedné noci u domorodců a v klášteře, je tedy nezbytný. A tak jsme po tom, co jsme na vlastní pěst prošli Himalájemi a malajskou džungli najednou ťapkali za průvodcem po prašných cestách jemně zvlněnou krajinou, která ze všeho nejvíc připomínala Benešovsko s občasným rýžovým polem. Kvůli naší mentální rezervaci vůči myšlence chodit s průvodcem jsme navíc zanedbali zjišťování informací a dali na osobní doporučení podpořené TripAdvisorem. Během naší “procházky” jsme zjistili, že jsme zaplatili proti ostatním skupinám skoro dvojnásobek. Alespoň cenná lekce pro příště. Lepší jen tak držet směr s kompasem a spát pod širákem!

Náplastí na naše duše se stalo cílové jezero Inle. Jeho kouzlo spočívá v tom, že nemá hranice. S okolní krajinou je spojené bažinami a mokřady a i uprostřed má hloubku kolem dvou metrů a jsou tam porůznu zřízené zahrady a rybářské vesnice na kůlech.

Projížďkou po magickém obydeném jezeře naše barmská cesta prakticky skončila. Jedinou pozemní cestou ven byla stejná cesta, kterou jsme přijeli, a tak jsme radši odleťeli. Tím se nám naskytla příležitost užít si ještě jednu místní kuriozitu. Nový letištní terminál! Úplně vylidněný. Toulat se rozlehlou stavbou skoro o samotě byl unikátní zážitek. Všechno je tu podle západních standardů, takže kávu u jednoho zaměstnance rádoby Starbucks objednáte, jste posláni k jinému kvůli zaplacení a ten vás nakonec pošle ke třetímu barmánci pro “vyzvednutí objednávky”. Jen to nedává ani trochu smysl, protože všichni tři stojí za jedním pultem a vy tam jste úplně sami.

Tři dny a tři noci cesty zabralo, než jsme se z Barmy přes Thajsko propracovali na hranici Kambodži, tj. země jejíž osud i nás, kulturně-historické barbary, nesmírně zajímal. Mezi lety 1975-79 se tu totiž odehrálo zvěrstvo nepředstavitelných proporcí. Pol Pot a jeho maoistická parta Rudých Khmérů uzavřela zemi před okolním světem a proměnila jí v obří gulag, kde během necelých 4 let vymřela hlady nebo utýráním čtvrtina populace (dva miliony lidí)! Pro představu stačilo nosit brýle (znak intelektuála), aby vás potkala kulka nebo (v rámci šetření munice) tupá rána do hlavy.
A nás zajímalo jediné: jak se vůbec v téhle části světa plné těch nejmilejších lidí, kteří snad ani nejsou fyzicky schopni dosáhnout stavu rozčílení, mohla podobná nechutnost přihodit. Navíc relativně nedávno. Ačkoliv drtivá většina běžných domorodců plně odpovídá archetypu milého jihoasiata, hned prvních cca pět Kambodžanů, které jsme potkali, nám dalo čichnout k tomu, jaká sorta tu vládne. Těch pět odporných byli vládou nainstalovaní a zaučení imigrační celníci a čile spolupracující taxikáři.
Předem jsme zavrhli pomyšlení na přechod hlavní turistické hranice, pro kterou na internetu i v průvodcích existují několikastránkové manuály, jak se nechat okrást co možná nejméně. Vychytávky zahrnují kompletní falešné celnice nebo něco, pro co se vžil termín transportní mafie. To vše s tichým souhlasem kambodžských ministerstev, která mají ze všeho svůj díl.
My raději zvolili malý klidnější přechod na jihu u moře. Moc jsme si nepomohli. Po bezproblémovém opuštění Thajska nás jako první čekal muž v uniformě, který nás směroval do dveří s názvem “Quarantine” a logem ministerstva zdravotnictví. Jde skutečně o zdravotní checkpoint ministerstva. Jen je ta zdravotní prohlídka zcela nepovinná a slouží jen k tahání dolarů z nic netušících turistů. My se na uniformovaného muže jen usmíváme a jdeme dál. Ukazuje dál směrem k budce, ale výrazně neprotestuje. Hlavní chod se podává u celníků. V šedivé místnosti nás posadí před tři upocené, kouřem zapáchající hnusáky. Ačkoliv je cena za vízům jasně nastavená na 30 dolarů, automaticky si řeknou o 37 dolarů (to je cena za e-vizum vyřízené online předem; příplatek je zřejmě za to, že nemusíte jednat s těmito prasaty osobně). S úsměvem oznamujeme, že jde asi o nedorozumění, že nechceme e-vizum, ale klasické turistické vízum za 30 dolarů. Na to nám bezeslova podávají zalaminované memo ministerstva vnitra, kde je napsáno, že cena víza je 37 dolarů. Jedinou vadou na kráse je, že před každým slovem “visa” je zjevně (a dost amatérsky) zabělené “e-“. Když na to poukážeme, vyhodí nás ven s tím, že se klidně můžeme vrátit do Thajska. Po chvilce jdeme zpátky dovnitř a vytahujeme náš připravený žolík: 60 dolarů v hotovosti s tím, že jsou to naše jediné peníze. Následuje hodinové martyrium, kdy jsme opět vyhozeni, ještě jednou povoláni zpět k výslechu, kde musíme vymýšlet možné i nemožné důvody, proč nemůžeme zpátky do Thajska, proč nemůžeme nejdřív dojít k bankomatu a proč už nemáme thajské bhaty. Cena klesá na 35 dolarů. Nemáme, nedáme. Nejtěžší na tom je udržet chladnout hlavu a nedat tomu výkvětu organizované korupce najevo, co si o něm myslíte. Po hodině a čtvrt, kdy se promenádujeme před okýnkem celníků a předstíráme, že něco usilovně řešíme s ambasádou, k nám přichází taxikář (který s celníky průběžně komunikuje v naději na dobrý byznys) a oznámí nám, že nám to tedy dají za 30 dolarů, ale nemůžeme už dovnitř. Máme peníze zastrčit do pasů a podat je okýnkem. Je to trochu risk, ale zadaří se! Je nám jasné, že celníci nás nechtějí vidět a hlavně nechtějí, aby to viděli ostatní turisté. Ti mimochodem platí 37 dolarů jak na běžícím páse a pokud si dopředu zjistí, že mají platit dolarů 30 a zaprotestují, většinou je umlčí zfalšované memo. Kdyby místní vláda chtěla, může tomu všemu jednoduše zabránit jednou velkou cedulí, příp. vytištěním ceny víza na imigrační formulář. Jenže ona nechce, ona má z těch sedmi dolarů slušný podíl.
Možná si teď říkáte, proč se takhle přes hodinu stresovat kvůli 14 dolarům. Ač to pro nás není moc, v Kambodže je to sakra hodně a třeba naše ubytování tu noc stálo dolarů 5. A hlavně jde o princip. Z hranice se nám odjíždělo mnohem líp s pocitem, že jsme několika zkorumpovaným pijavicím nepřispěli na jejich večerní cigárko a prostitutku.
Placení dolary je v tomhle regionu rovněž zmíněníhodná vychytávka. Dolar jako měna v místních poměrech vůbec nedává smysl, tím spíš když všechna zařízení mimo supermarkety operují s půldolarem jako nejnižší jednotkou. Převedeno do českých do reálií by to znamenalo nejnižší jednotku cca dvacetikorunu. Tj. kobliha by vás vždycky vyšla na dvacku a pokud by třeba kafe nebo jízdenku na MHD nešla dál rentabilně prodávat za dvacku, jedinou další možnou cenou by bylo 40 korun. A když nemáte dolary přesně? Nevadí, rádi vám vrátí místní riely ve velmi “příznivém” kurzu.
Příjezdová cedule “Welcome to Cambodia” tady jednoduše nevítá vás, ale vaše zelené bankovky.
Mnohem (ale opravdu mnohem) pozitivnější pokračování o cestování po Kambodže příště….

Po nejodpornějším zážitku celé cesty v podobě více než hodinové výměny antipatií s kambodžskými celníky na nás čekala další lokální vychytávka. Autobusy v téhle zemi jezdí jen dopoledne, a tak naší první noc trávíme v ne zrovna pitoreskním příhraničním městečku Koh Kong. Plonkové odpoledne zkoušíme vyplnit alespoň během, ale neustálé přívaly deště a zaplavené cesty se staví proti. Otřesný první dojem z Kambodži napravují alespoň obyvatelé chatrčí rozesetých po okraji městečka. Naše přítomnost v jejich končinách je pro obě strany upřímnou potěchou. Mávají, zdraví, smějou se a rozhodně v nás nevidí jen chodící (či v našem případě běhající) dolary.

My ale po 3 dnech non-stop cesty potřebujeme výraznější rehabilitaci, pro kterou si dojedeme na ostrov Koh Rong Samloem. Kambodža může vyvolávat mnoho různých představ, ale ani jedna nejspíš nebude perfektní tropický ostrov s jednou z nejkrásnějších pláží světa. Žádné resorty, jen bambusové bungalovy přímo u moře a hrstka lidí. Přijeli jsme na jednu noc, odjeli jsme po třech. Obrázek ráje je k dokonalosti dotažen simulátorem Boha. Kolem půlnoci se vypnou benzínové generátory a ostrov se ponoří do tmy. Moře je plné planktonu, který na dotek reaguje krátkým rozsvícením. Každý pohyb pod hladinou tak vytvoří pomíjivou mléčnou dráhu. Všude je tma a ticho, jedna hvězdná obloha je nad vámi, druhou vytváříte kolem sebe. Jestli se nějak takhle člověk cítí po LSD, začneme ho asi brát.

Zrelaxovaní a s pískem až za ušima vyrážíme do hlavního města Phnom Penh. Psychická pohoda z tropického ostrova je rychle rozcupována za branami věznice S-21. Tyhle čtyři prosté civilní třípatrové budovy bývalé školy dnes fungují jako muzeum, které vítá stovky opálených, odpočatých a usmívajících se turistů, aby je o hodinu později vyvrhlo pobledlé s prázdným pohledem. Šok z nechutného systematického teroru Rudých Khméru ze 70.let by vynikl asi i v hluku turistických skupinek. Jelikož tu ale frčí audioprůvodci, dolehne na vás deka v podobě mixu ticha, vyděšených tváří návštěvníků se sluchátky a ještě vyděšenějších tváří nevinných obětí, které na vás zírají z ne tak dávné minulosti skrze stovky vystavených portrétů.

Phnom Penh ovšem dobře ví, co po takovém zážitku člověk potřebuje. A je tomu řádně uzpůsoben! Večer jsme proto zahájili velké kolečko po místních barech, jejichž názvy necháme mluvit za sebe. Začali jsme ještě za světla s noblesou nad řekou ve Foreign Corespondens Clubu a skončili pozdě v noci ve všeříkajícím Heart of Darkness. Celkově vzato to byla velká romantika, neboť nočním městem proplouvá nepočítaně rozkošných páru. V drtivé většině v kombinaci oplzlého západního geronta a místní dívčiny, u níž upřímně doufáte, že už má na světě odkrouceno alespoň těch patnáct let.

Takové je hlavní město Kambodži. Kultivovanější klientele prodává svou otřesnou minulost, méně lucidním jednincům pak svou otřesnou přítomnost, ve které má (mnohdy dětská) prostituce své neotřesitelné místo.

Od turistického proudu jsme si na chvíli odpočali na kolech po malebném venkově kolem Battambangu, abychom se následně ponořili do turisťárny světové extratřídy, do chrámů Angkoru. Tak dlouho jsme dumali, jak se tady vyhnout davům, až jsme o půl šesté ráno stanuli v davu největším – ve startovním poli Angkor Empire půlmaratonu. Fyzička nula, trekové boty, vlhkost tak sto padesát procent, no ve zkratce jsme na dobrý čas tentokrát rezignovali a radši rozdávali úsměvy, startovní trička, sušenky a nápoje místním dětem. Taky jsme si udělali přehled o celém areálu a druhý den se ho jali prozkoumávat na kole. Hlavně Angkor Wat nás přesvědčil, že některá místa jsou zasypána turisty ze sakra dobrých důvodů. Čirá nádhera!

Jako poslední kambodžské zastavení jsme zvolili odlehlou rurální část Ratanakiri. Ubytování jsme si našli v bambusové chatrči, kde jsme s místní rodinou vařili a hodovali. Okolní jezera a vodopády jsme pak prozkoumávali na skůtru, což průvodce v monzunové sezóně vřele nedoporučoval a po pár uklouznutích nám bylo jasné proč. Nebojte maminky! Jsme celí! Dalším specifikem mokré sézony je, že každé místo, které na papíře zve k “romantickému ponoření do tyrkysového jezírka pod malebným vodopádem”, v srpnu většinou vypadá jako nezastavitelná valící se masa hnědé vody, do které by nestrčil palec ani Michael Phelps.

“Konec dobrý, všechno dobré” by tu platilo jen kdyby člověk při odjezdu znovu nemusel narazit na kambodžské celníky. Ti si (uznáváme, poměrně hrdinsky) nebáli říct o úplatek i za výstupní razítko! To nás div nerozesmálo, protože nevpustit nás do země je jedna věc, ale násilně nás v ní držet, to už chce koule. Prakticky stačilo významně nadzdvihnout obočí a zformovat mimikry do výrazu: “Děláte si prdel?” a oštemplované pasy po nás byly doslova vztekle vrženy. Na toto přátelské gesto odpovídáme díkem s neskrývanou dávkou ironie a vydáváme se vstříc lepším zítřkům jménem Laos.

Laos by upřímně stačilo sfouknout heslem: Jihovýchodní Asie, jak jsme si jí vysnili. Zamilovali jsme se hned, jak nás tandem dodávky a lodi vyvrhl uprostřed Mekongu na ostrově Don Det. Skočili jsme po prvním bungalovu (se sociálním zařízením) nad řekou, nechali si v sousední kuchyni udělat pozdní oběd a vyvalili se s průvodcem do našich hamak. Hned zkraje jsme se o tomto ostrově dočetli zajímavou informaci, totiž že je tady ilegální zřizovat stavby se sociálním zařízením nebo kuchyní přímo nad řekou. Eh… No… Už se houpeme v hamace, jídlo je dobré, slunce se odráží od hladiny Mekongu, tak koho by tížila nějaká legislativa, že? Jsme už prostě hluboko v režimu Laos. Noční procházka po pobřeží se změní v zábavnou bojovku. Namísto normálního lidského počasí se nad ostrov dostal náhodný generátor nesmyslných přívalů padající vody. Cílem hry je přebíhat mezi přístřešky v intervalech, kdy je “sprcha” zrovna vypnutá. Ne vždy se povede. A mj. dospějeme ke skálopevnému názoru, že po místních bahenních koridorech (rozuměj cestách) se na kole jezdit nedá.

Druhý den si půjčujeme kola.

A objevujeme:

Další laoskou radostí je zjištění,  že tu jezdí naše oblíbené spací autobusy. Kambodža nás svými dopoledními odjezdy neustále obírala o čas. Namísto neefektivní kombinace hostel-celodenní přejezd-hostel, jsme se tu konečně mohli přesouvat za hlubokého spánku. Hned při první příležitosti jsme ale museli na přestupu čekat pět hodin. Naši spolucestující to vzali stoicky a usadili se v čekárně, zatímco my krkolomně sehnali motorku a vydali se na otočku k vodopádu Tat Fan. I když jsme se u něj prakticky jen otočili, vidět tenhle tandem stometrových monster, kterak se vynořují ze srázu v džungli a s ohlušujícím rachotem mizí někde dole v mlze mimo náš dohled, za tu námahu stálo.

Spací bus nás další ráno zanechal v hlavním městě Vientiane. Jestli nějaký souboj v rámci regionu Laos prohrává na celé čáře, je to bezpochyby Miss hlavní město. Na Vientiane jsme si tedy vyšetřili jen dopoledne. Při listování nabídkou “lákavých” chrámů a muzeí jsme se už začínali bát, že to bude dopoledne ztracené. Trn z paty nám vytáhla drobná poznámka někde na poslední stránce: fitko s výhledem na Mekong? Bereme! Ještě ten večer jsme zakotvili v turistickém městečku Vang Vieng, kde nás ovšem potkala věc nevídaná: zima, mlha a vytrvalý déšť. Celou noc a celý den. Z místních magických vápencových útvarů jsme tedy moc neviděli a poflakovat se v turistickém pekle samotného městečka se nám nechtělo. Na pomoc tedy přispěchal náš kamarád noční autobus.

Ráno jsme se octli ve městě Luang Prabang. Jestliže laoskému hlavnímu městu chyběl šarm,  v Luang Prabangu je šarm kydán vidlemi v obřích dávkách do všech směrů. Čirá francouzská koloniální fantazie! Navíc je za humny lákadlo v podobě jednoho z nejromantičtějších vodopádů světa. Úhledná kaskáda vápencem do tyrkysova vyčištěné vody, pod kterou září dvě rajská přírodní jezírka s rozkošným přepadem, do kterých je možné se ponořit a zapomenout na všechny strasti pozemského života. My už ale z Kambodži dobře víme, že v této obzvláště vydatné monzunové sezóně nelze papírovým předpokladům tak úplně důvěřovat. I naše značně rezervovaná očekávání jsou rozcupována na kousky něčím, co ze všeho nejvíc připomíná živelnou pohromu. Návštěvníci s připraveným koupacím setem jen nevěřícně sledují masivní erupci vody která vypadá, jako by zrovna někdo nahoře odpálil přehradu. Nezastavitelný val hnědé vody pod vodopády je rozlitý daleko z koryta a systém romantických dřevěných mostků a piknikových laviček je z větší části stržen. Zbylé části odolávají zběsilému víru z posledních sil. Vyvěšená pravidla pro koupaní jsou sice stále na pevnině, ale asi by bylo vhodné po pravidlu č.1 (“Do vody vstupujte opatrně!”) nahradit dočasně zbylá pravidla souhrnným pravidlem č.2 (“Svou mrtvolu nechte vyzvednout v Jihočínském moři”).

Skrz Barmu a drtivou většinu Kambodži až do Luang Prabangu jsme se pohybovali na více či méně turistické trase. I když jsme zkoušeli hledat lokální autobusy, skoro vždy jsme skončili na euroamerickém roadtripu “VIP” minivanem. Ač nemá smysl si stěžovat na něco, čeho jsme pevnou součástí, bylo velmi příjemné se po delším čase ocitnout na lokálním autobusovém nádraží, sedět v pick-upu výhradně s místními obyvateli, zvířaty a koši zeleniny a mít odjezd stanovený jako “až bude plno”. Zatímco i ti poslední dobrodruzi se v Luang Prabangu otáčí zpět na jih nebo vyráží na západ létat nad pralesem po zip lajnách, my se pustili dál na sever. Cílem bylo městečko Nong Khiew. Co nám zůstalo skryto v mlze ve Vang Viengu, se tady zjevilo v obřích proporcích. Co naopak proti Van Viengu chybělo? Tuk-tukáři, naháněči, masážní salóny a hamburgero-palačinkové stánky. Ráj na zemi! Našli jsme si (jak jinak) bungalov nad řekou s hamakou a u laoského pivka rozjímali o zítřejším výstupu na jedno z místních vápecových skalisek. (No dobře, rozjímal jsem jen já. Míša šla běhat).

Počasí přes den přálo a výstup byl famozní. V noci potom zapršelo. Zapršení by samozřejmě v tomhle regionu a v sezóně dešť nestálo za zmínku, kdyby to nebyla největší dešťová apokalypsa našeho života. Přes hluk padajících proudů nešlo ani spát a trochu jsem se bál, aby s námi bungalov nesjel do řeky. Ranní rozvodněná o několik stupňů hnědší řeka plná klád a větví se ani trochu nepodobala večernímu už tak dost impozantnímu toku. A kus pod námi na nás skutečně zíral menší sesuv. Inu, čas jet dál.

Ráno jsme pokračovali na sever, kam přímo silnice nevedou, takže nás čekalo 6 hodin proti proudu řeky na podlaze dřevěného člunu. Cílová vesnička Muang Khua už na nás dýchla atmosférou, kterou umí neomylně šířit výhradně příhraniční osady. Tomu zcela odpovídal i náš pokoj. Ve větší díře jsme nespali od legendárního nepálského hotelu Dolphin. Jenže, milý Laose, to by ses musel snažit mnohem mnohem víc, aby sis zkazil ten výborný dojem, který jsi v nás zanechal. Ráno nasedáme do autobusu s jedinou otázkou: Jak si s takto vhozenou rukavicí poradí Vietnam?

Opět jsme se zjevili na místě, kterému jsme se plánovali vyhnout. Jenže vietnamská víza nám nějak sama od sebe v Kambodži spadla do pasů, tak nám přišel hřích je nevyužít. Navíc Vietnam je tak kompaktní nudle, že nevyžaduje takřka žádné plánování. Jelikož jsme se po přejezdu z Laosu dostali na sever do Sapy, stačilo prakticky jen zakopnout a spadnout během dvou týdnů až dolů do Ho Chi Minhova města (HCMC). A byl to pád překrásný, protože Vietnam nás celkově moc příjemně překvapil.

Hned po příjezdu jsme začali objevovat taje vietnamských zaměstnanců ve službách (zn. turisti nás serou a nebojíme se to dát najevo), vietnamské kávy (zn. infarkt v ceně) a především vietnamského jemnocitu stran architektury a designu (zn. i bývalou romantickou koloniální horskou stanici zvládneme proměnit ve vietnamskou tržnici bez mrknutí oka). Ale nebylo tak zle. Dojem začala vylepšovat hned další zastávka, hlavní město Hanoi. A ano, uznáváme že prsty v tom mělo především místní pivko Bia Hoi. Zkuste si v kterémkoliv hlavním městě světa zajít do centra a dát si výbornou třetinku za 4 koruny. A mimo centrum za 3! Kocovinu jsme následujícího rána šli rozchodit k nabalzamované mrtvole strýčka Ho, jak se tu Ho Chi Minhovi žoviálně přezdívá. Jeho mausoleum člověka nenechá na pochybách, v jakém že se to octnul režimu. Ho by mohl být vystaven v libovolné místnosti s volným přístupem, ale místní komunistická (a “shodou okolností” taky jediná) strana jej umístila do areálu, kde vám zabere asi hodinu nalezení vchodu. A to je jen psychická příprava na několikasetmetrovou pouť bezpečnostními prohlídkami. Myšáka pro jistotu kvůli “nevhodnému” oděvu nevpustili vůbec. V jiných státech se tento problém řeší zapůjčením oděvu, který zakryje tu část těla, kterou lokální bůh či vůdce považuje za fujky. A ve Vietnamu? Jak jinak než příhodně umístěný stánek s nepříhodně naceněným, zato velmi žádoucím nevkusným oblečením té nejnižší kvality! Do útrob areálu se tak vydávám jako slaměný vdovec a postupně u jednoho checkpointu odevzdávám batoh, u dalšího foťák a nakonec u posledního čekám, až se vytvoří dostatečně masivní skupina. Chraň pánbůh aby si člověk mohl kolem strýčka Ho bloumat jako individuum! Dovnitř musí jen jako součást neustále se valící masy! Po nekonečných kontrolách a frontách jsem tak kolem stráží hlídaného těla proplul v proudu lidí za cca půl minuty. Ovšem ne před tím, než jsem se před vchodem od srdce zasmál chudákovi přede mnou, který byl stráží napomenut, aby si před vstupem do mausolea upravil účes. Hned vzápětí došlo i na mě, neboť jsem se proti etiketě provinil zkříženými pažemi na hrudi. Stydím se ještě teď!

Pochopili jsme tedy, že tady na naše liberální úšklebky není nikdo zvědavý, a tak nastal nejvyšší čas posunout se za nepředpojatou přírodou. Postupně jsme navštívili národní parky Ninh Binh a Phong Nha-Ke Bang. V prvním nás nejvíce nadchla opuštěná jeskyně, která se dle cedule tušíme jmenovala nějak jako Pleasedontswimincave, ve které jsme si nádherně s čelovkami ve tmě zaplavali až na samotný konec. Ve druhém parku už měly jeskyně hutnější infrastukturu a návštěvnost, ale taky byly o poznání majestátnější. Především Paradise Cave nám svojí rozlohou a krásou vzala dech. Po jeskyni jsme vyrazili na venkov hledat speciální restauraci, ve které si můžete dát self-made kuře. Proces začíná už výběrem nebožáka v kurníku. Pokračuje popravou, kterou si vystříhal Myšák. Slípka šla hlavou na špalek, Myšák napřáhl sekyru a v následujících dvaceti vteřinách se odehrálo něco, co patří jen a pouze do filmů Quentina Tarantina. Myšák má ještě co trénovat. Oškubávání a další proces už byla malina a maso bylo vynikající, leč lehce tužší, zřejmě v důsledku prožitého předsmrtného traumatu.

Prvním městem po našem přírodním úniku se stalo Hue. Kdyžtak si ho najděte na Wikipedii, my si z něj nic nepamatujeme. Už v Phong Nha-Ke Bang jsme narazili na sympatického českého studenta Tomáše (vraždění slepic byl vlastně jeho nápad), se kterým jsme v Hue náš jediný večer propili, a hned ráno si pronajali motorku (dobře…tak tedy skůtr) abychom si nejhezčí část vietnamského pobřeží do města Hoi An projeli po vlastní ose. Hoi An je jedno z nejkrásnějších měst v celé jihovýchodní Asii. Netušíme, jakou kombinaci náhody, legislativy a snad i nadpřirozených sil to muselo stát, aby tu Vietnamci nerozhodili svou síť blikajících nápisů, barevných cedulí, igelitových stánků a tašek z téhož nadčasového materiálu, ale Hoi An svůj šarm vtisknutý japonskými a čínskými imigranty ubránil! Je to turisťárna jak blázen, ale nádherná! Navíc má Hoi An i příjemný bonus v podobě obstojných pláží. Poprvé od kambodžských ostrovů jsme si zase užili páprdovské koupačky v móři.

Další na programu byl Dalat. Podle průvodce jde o bývalou francouzskou koloniální horskou stanici, což, jak už ze Sapy víme, znamená v reálu monstrózní vietnamskou tržnici v horském prostředí. Před nevkusným městem jsme unikli do místních roklí, kde jsme si vyzkoušeli svůj první canyoning v životě.

Po Dalatu se už nabízelo HCMC jako naše cílová destinace. My ale chtěli vidět ještě jednu zajímavost, o jejíž existenci jsme i přes nevyvratitelné důkazy a svědectví pochybovali. Cestu z Dalatu do HCMC jsme tedy naplánovali přes Mui Ne a vskutku jsme zjistili, že Vietnam je hrdým vlastníkem své vlastní miniaturní pouště. Cesta k písku byla dost komplikovaná a už po několikáté jsme zažili vietnamskou specialitu nočních autobusů. Je úplně jedno kolikrát si od prodavače jízdenky, řidiče a klidně i jejich maminek necháte potvrdit, že jejich autobus nedorazí do cíle před sedmou. Stejně jste nakonec doslova vyhozeni ve vaší destinaci mezi druhou a čtvrtou ranní.

V HCMC už jsme se jen srdceryvně loučili s naší nejoblíbenější částí vietnamské kultury: jídlem a pitím. Obzláště nám k srdci přirosto místní čepované pivo, polévka z pouličních stánků (nejčastěji nazývaná Pho) a konečně Bánh Mý. Vietnam se stejně jako všechny bývalé kolonie musel nějak vypořádat s koloiálním odkazem. Přístupy jsou různé. Třeba v Barmě se rozhodli násilně potlačit vše britské počínaje názvy měst (i celé země -> proto nyní Myanmar) a konče třeba obrácením jízdních pruhů. Na výměnu komplet vozového parku samozřejmě místní ekonomika nestačí, a tak musí řidiči ze samého antibritismu jezdit vpravo s volantem vpravo. Vietnam zvolil mnohem delikátnější přístup a pečlivě ze svého koloniálního odkazu vybral pozitivní vlivy a přijal je za své, kdežto zavrhl jen ty negativní. Když ale byla vaším opresorem Francie, je postup vcelku jednoduchý: Nechat si bagety a se vším ostatním zatočit. A tak ve Vietnamu prosperuje Banh Mý, křupavá bageta našlapaná zeleninou, masem, vajíčkem a vlastně čímkoliv, co si nadiktujete. Cena okolo dvacky. Tímto zdravíme domů do Bageterie Boulevard.

Poslední den ve Vietnamu jsme věnovali shánění stanu. Tento miniúkol ztěžoval fakt, že nikdo v žádném sportovním obchodě prakticky netušil, co stan je. Po celodenní túře HCMC jsme skončili zpět na hotelu, kde svitla naděje v podobě online shopu, který zdarma doručuje stany po městě! I tahle naděje zhasla, a tak jsme ze zoufalosti dlouho po setmění vyrazili bez větších nadějí s naškrábanou adresou od recepčního kamsi do ulic. Papírek nás kupodivu skutečně dovedl do stále otevřeného outdoor obchůdku s padělky všeho od karimatek po GoPro. Náš nový stan sice vypadá, že by ho rozcupoval i jemný jarní vánek na Kokořínsku, ale vybírat si nemůžeme. Japonská divočina (to kupodivu není oxymoron) už volá.

Semlelo se to rychle: podvečerní let z HCMC do Kuala Lumpur, nové odbavení a noční let do Sappora. S vycházejícím sluncem dosedáme do země vycházejícího slunce a naším novým domovem se stává Hokkaido. Divoký ostrov na severu Japonska, který představuje oproti jihovýchodní Asii změnu o 540 stupňů (o 180 nestačí, z toho se vám nezamotá hlava).
Zatímco v jihovýchodní Asii jsme si dopřávali požitků dle libosti, Japonsko představuje pro baťůžkáře ekvivalent zóny smrti pro horolezce. Krutě se nevyplácí se tu jen tak poflakovat. Na druhou stranu za tu cenu nabízí nepoměrně zajímavější prožitek.
Vzhledem k odlehlosti končin, vstříc kterým na Hokkaidu vyrážíme, pronajímáme auto a vydáváme se na osmihodinovou jízdu do národního parku Akan. Auto nám v půjčovně předává zcela nový živočišný druh: Japonci. Úžasní, skvělí, roztomilí Japonci! Chtěli bychom domů aspoň tři! Asi nikdy jsme neviděli nikoho dělat svou práci s takovým entusiasmem, jako slečnu z autopůjčovny. Během desetiminutového předání vozu se z nás stali nejlepší přátelé a na odjezdu nám dlouze mávala a volala, že jí budeme strašně chybět.
Po šoku z právě prožitého začínáme z bezpečí vozu vstřebávat nové okolí. Hokkaido je živým svědectvím vývoje japonské ekonomiky. Všechno se tu jeví původem maximálně z 80. let (doba největšího boomu) a od té doby usilovně udržované (doba ekonomické stagnace). Výsledkem je živé muzeum oldschool civilizace. Postupně nakupujeme zásoby v obchodním centru á la Bílá Labuť v nejlepších letech, vybíráme místní měnu z bankomatu, který je zjevně předchůdcem prvních počítacích strojů od IBM, a konečně obědváme v rozkošně oldschoolovém motorestu, který o své oldschoolovosti nemá ani tuchy. Pokud sníte o roadtripu po staré americké Route 66, jeďte radši sem.

Směrem na východ osídlení řídne. Jedinými světly, která bez ustání prozařují osamělou temnotu, jsou dvě japonské neotřesitelné jistoty: semafory a automaty na pití. Vůbec nevadí, že stojíte na křížení cest uprostřed divočiny a vidíte na kilometry do všech čtyř světových stran. Neúprostné červené vás s železnou pravidelností nechávají láskyplně vzpomínat na zelenou vlnu a režim blikající oranžové. V kombinaci s rychlostním limitem 60km/h je i kilometrově stravitelná cesta učiněným utrpením. Zpestření představují místní jeleni a hlavně nádherné divoké lišky. Když zastavíte mají kupodivu ve zvyku přijít se zvědavě porozhlédnout kolem auta.

Díky úzkostlivosti místních dopravních pravidel a zvířecích zastávek nám cesta do parku Akan zabrala celý den a velkou část noci. Ač se nám v závěrečných kilometrech lišky usilovně snažily dát dobrou noc, my měli za lubem ještě jednu kulišárnu.
Svůj vietnamský superstan jsme zapíchli u jezera Kussharo a vydali se s čelovkami po břehu směrem k lesům hledat hokkaidskou specialitu: přírodní onsen. Japonsko (a Hokkaido obzvlášť) je aktivní sopečnou zónou. Krom nepříjemného detailu, že sem tam za pár set let tu něco bouchne a zabije tisíce lidí, to má významnou výhodu, totiž že to hezky hřeje. A umí to ohřát přírodní jezírka na velmi příjemnou teplotu. Větší část první japonské noci tedy trávíme sami v lese pouze ve společnosti vychlazených plechovek piva v kouřící horké lázni. Tušíme, že Hokkaido by se nám mohlo líbit.

Líbit by bylo ve finále hodně slabé slovo.  Východní část Hokkaida je místem nekonečných lesů, kde namísto člověka vládnou lišky a medvědi. A právě divočina nám po dvou měsících v jihovýchodní Asii tuze chyběla. Počínaje parkem Akan tedy začínáme velkou hokkaidskou jízdu: Co den, to jeden národní park, jeden horský výstup, jeden přírodní onsen pro unavená těla a jeden dlouhý noční “semaforový” přesun.

NÁRODNÍ PARK AKAN:

NÁRODNÍ PARK SHIRETOKO:

NÁRODNÍ PARK DAISETSUZAN:

Z divokého Hokkaido jsme přeletěli na o poznání civilizovanější (někdo by řekl přecivilizovaný) ostrov Honshu. Ale to neznamená, že bychom zanevřeli na horské výstupy. Naopak, vše co jsme na Hokkaidu absolvovali byla vlastně příprava na výstup hlavní, výstup na slovutnou Fuji.
Předně jsme po složitých výpočtech nákladů na hromadnou dopravu vzdali hromadnou dopravu. U základních cen jízdenek musíte neustále kontrolovat kalendář, jestli není 1.dubna. A pak je v Japonsku neskutečné množství slevových pasů, které už by se vyplatily, jen kdyby neměly podmínky typu: pas lze využít jen ve všední dny (mimo pátek odpoledne) na spojích společností X a Y mimo vlaky označené rebarborou a vybrané tratě, jejichž seznam je uveden na následujících padesáti třech stranách. Ano, i já, diplomovaný specialista na slevy, jsem zbaběle kapituloval a půjčil si radši auto. Ani to není úplně snadná varianta, protože aby člověk nedal cenu české roční dálniční známky za každých cca 40km na japonské dálnici, musí se jí vyhnout. Sto kilometrů pod Fuji nám tak zabralo přes pět hodin popojíždění po nekonečné aglomeraci. V hlavní roli naši nerozluční japonští kamarádi: semafory. Nevadí, nikam nespěcháme. Plánujeme být na vrcholu na východ slunce.
Po krátkém šlofíčku začínáme stoupat ve dvě ráno. Většina trekařů mířící za východem slunce buď přespává na chatě v půli cesty nebo vyráží kolem jedenácté večer. První část nočního výstupu tedy absolvujeme v příjemné samotě. Nad námi září hvězdy, pod námi nekonečné Tokio. Pod vrcholem provoz houstne. Nejprve míjíme posedávající a polehávající Japonce v takřka vesmírných skafandrech, evidentně na pokraji smrti, dýchajíce z kyslíkových bomb. A to jen jen předehra, protože těsně pod vrcholem stavíme na konci komicky dlouhé fronty! Obdobný had svítících čelovek na polomrtvých lidech byste čekali možná tak na K2, ale rozhodně ne tady. Zkoušíme být trpěliví a ohleduplní, ale s blížícím se východem vyšlapujeme z vyznačené cesty a na hulváta lezeme vzhůru po sopečném kamení. Na mrazivém vrcholu nás vítají rampouchy. Všechno naše himalájské oblečení je toho času někde v kontejneru v Hong Kongu na cestě domů, a tak na sebe oblékáme spacáky. Zbývá jen chvíli vychutnávat panoramata a pelášit zase dolů do tepla.

Na zbytek dne nemáme kromě odpočinku extra plán, což se ukáže jako geniální strategický tah, protože nás zabaví potřeštěná stopující Izraelka, která nejprve zjistí, že na parkovišti zapomněla batoh s penězi a doklady, aby nás následně zpět na parkoviště nepustili, protože je plné, takže si průjezd musíme těžce vyhádat, abychom batoh našli stát netknutě na svém místě (protože Japonsko), a následně podnikáme sprint na nádraží, odkud jede Izraelce shinkanzen, abychom zjistili, že jí vlastně jede úplně odjinud, takže její lístek za cca šest tisíc (protože Japonsko) je použitelný už jen maximálně na toaletě. Samostatný palestinský stát má zřejmě světlou budoucnost. Po této velejízdě jsme se rozhodli dát si trochu klidu a koupačku u blízkých horských jezer. Počasí kolem Fuji je ale vrtkavé, na podzim obzvlášť. Zatímco při výstupu jsme měli kliku, před ním i po něm se mraky valily všemi směry. Objeli jsme za den několik vyhlídek na Fuji, jenže i když jsme jí úspěšně zdolali, paradoxně jsme jí vlastně nikdy neviděli.

Teď jedna důležitá rekapitulace. Na začátku dubna jsme zabalili batohy a vydali se s nimi do Himalájí, obešli Annapurny, strávili takřka čtvrt roku v Nepálu bez koupelny (neřkuli pračky) a s těmi samými věcmi v těch samých batozích projeli za dva měsíce saunou jménem jihovýchodní Asie. Pokud po téhle krasojízdě nějaká položka z našeho itineráře ještě nevypadala jako majetek bezdomovce z Wilsoňáku, po týdnu v japonské divočině už neomylně došlo i na ní. Je to stav, na který si při cestě s batohem rychle zvyknete, ba je dokonce důležitou součástí cesty, protože ve většině navštívených míst byste ve svém pražském fancy outfitu byli jako pěst na oko, solar a do slabin zároveň. S lehce opotřebovaným vzhledem pak člověk bez problému zapadne i v metropoli jako Bangkok nebo Kuala Lumpur. Jenže nám se právě neúprostně nastavilo obří zrcadlo jménem Tokio. V jedné z nejblyštivějších metropolí světa jsme se cítili nepatřičně asi tak po dvaceti vteřinách. Nic naplat, chceme tu strávit další tři dny, a tak se náš první večer změnil v nákupní horečku. OK, tak možná jen v mírnou nákupní teplotu. Každopádně ti dva otrhanci, co vpluli odpoledne do čtvrti Shibuya, vypluli večer na druhém konci jako obstojní příslušníci lidské rasy z počátku 21.století. Vícedenní zkoumání Tokia nám umožnila především superúžasná Lucka, která nám na tři noci poskytla azyl ve svém překrásném bytě. Ač si hrajeme sebevíc na drsné cestovatele, tak těch pár dní v krásném bytě, slušném oblečení, s výborným japonským jídlem, a to vše na jednom z nejúžasnějších a nejzábavnějších míst planety Země, pro nás představovalo takovou menší svého-druhu-dovolenou.

Dva z největších tokijských zážitků nás potkaly na konci hodinové fronty. Jako by nebylo dost štěstí, že jsme se tu objevili zrovna v době mistrovského turnaje v sumo, ještě jsme se zvládli brzy ráno přimotat do fronty tak šťastně, že na nás zbyly dva z posledních dvaceti lístků! S tímto klenotem v kapse jsme se vyhladovělí přesunuli na rybí market Tsukiji, kde jsme vystáli další řádnou frontu, abychom se na konci mohli posadit k baru oprýskaného přístavního bistra, kde nám za cenu, která by nám v Nepálu koupila pole i s párem volů, přistál na baru kus syrového masa. Po ochutnání bylo nad slunce jasné, že někdo musel doplout až do tuňákového nebe, dlouze tam pátrat po jedinci, který se zrovna šťastně oženil a vyhrál v loterii zároveń, zabít ho a teleportovat přímo na náš talíř. Čistá slast! Následující odpolední sumo turnaj byl jednoduše zážitek z jiné planety. Z planety Japonsko.

Nezapomenutelný byl i noční průzkum vykřičené čtvrti (obláště mimozemského sortimentu místních sexshopů), pozorování excentrické mládeže ve čtvrti Harajuku, místních geeků a herních automatů v “elektrickém městě” Akihabara nebo cesta futuristickým vlakem a následný soumrak v Tokyo Bay. Tohle město se stalo jedním z nečekaných vrcholů naší cesty. Ačkoliv nám na města většinou stačí den, tady by byl týden málo.

Přijeli jsme sem jako batůžkáři a odjíždíme ve stejném stylu. Po večerní prohlídce futuristických shinkanzenů, které do 450km vzdáleného Kyota dosviští za méně než 2,5 hodiny, jsme se odebrali na celonoční autobus do téže destinace.

Na Kyoto pak snad postačí tři slova: chrámy, spousta chrámů.

Při následné cestě do Osaky, naší japonské konečné, jsme si naplánovali ještě krátkou zastávku v Naře. A po hříchu byla příliš krátká. Místní dřevěný chrám Toji-ji strčí všechny kyotské příbuzné hravě do kapsy. Co se týče chrámů, stejně velký dojem v nás během cesty zanechal snad jen Angkor Wat v Kambodže. Skutečný úlet je pak k nalezení všude v rozlehlých parcích kolem Toji-ji. Tady se potulují mraky jelínků, kteří už dávno ztratili pojem o významu slova plachost. Naopak stačí vyndat krekry a jelínci začnou oplývat velmi zištnou přátelskostí. A co je úplně neuvěřitelné, za laskominu vám poděkují ukloněním. Prostě Japonsko! Nara tak bezohledně ignorovala naše původní plány a držela nás ve svých parcích a ulicích do pozdních hodin. Na Osaku už nám pořádně nezbyl čas. Nevadí. V Japonsku určitě nejsme naposledy!

Dva týdny v Japonsku nám nakonec k našemu příjemnému překvapení přinesly hlubší cestovatelský prožitek, než celé dva měsíce v jihovýchodní Asii. Japonskou vstřícnost a zdvořilost jsme si zamilovali. O její nakažlivosti snad svědčí fakt, že se tu z lidí dokázala přenést i na divoká zvířata. Kde jinde se vám ukloní jelen a posedí s vámi liška? I když při letmém pohledu se Japonsko může jevit málo exotické, takřka podobné Evropě, nakonec se ukázalo být úplně jiným světem. Novou planetou otevřenou zkoumání. Planetou, kde si jídlo i pití kupujete od automatu, na použití záchoda potřebujete manuál, dospělí se tu stydí brát dovolenou, kupují svým domácím mazlíčkům kostýmy pokémonů, v metru zběsile fotí reklamní panel s anime postavičkami, chodí hrát pachinko (vygooglete si to!), karaoke mají za smrtelně vážnou věc, libují si v co možná nejbizarnějších hodinových hotelech a za národní sport považují pětivteřinovou přetlačovanou dvou Mongolů s dobrovolnou obezitou 3.stupně. A to jsme nejspíš “objevili” jen špičku ledovce. Snad se nám někdy zadaří i ten zbytek…

Nachýlil se čas návratu do milované vlasti, a tak jsme se pustili do klikací hry s názvem Jak nejlevněji doletět z Asie do Evropy. O stavu současného turistického kosmu opravdu hodně vypovídá fakt, že naší soutěž vyhrál charterový let na vskutku komické trase Phuket-Bonn. Nejsme ale vybíraví a tak jsme si za pár šlupek zabookovali dvě místa v něčem, co bude zřejmě vybranou kolekcí pupkatých německých svobodných pánů pokročilejšího věku, vezoucích domů pestrý mix suvenýrů a pohlavních chorob.
Velkou výhodou uvedeného letu je, že se ještě na pár dní můžeme vrátit do dosud opomíjeného Thajska. První zastávkou je náš milovaný Bangkok. Jelikož jsme ho minule důkladně prozkoumali z úrovně ulice, byl tentokrát čas navštívit jeho výšiny a podsvětí. V Tokiu koupené lidské oblečení nám umožnilo něco, co minule nebylo přes přísný dresscode možné, totiž návštěvu jednoho z místních proslulých luxusních skybarů. Srkání koktejlů na ochozu 55.patra prohlašujeme za důstojné oficiální zakončení naší cesty.

Po nezbytných oficialitách pak přišel čas velmi neoficiální části večera. V Bangkoku se zrovna vykytl náš oblíbený mexicko-francouzský pár, se kterým jsme poprvé šnorchlovali začátkem července v Malajsii, abychom na sebe o měsíc později doslova narazili ve Vietnamu, a konečně o další měsíc později spojili síly ve jménu noční návštěvy jednoho neslavného bangkokského fenoménu. Nemá cenu to příliš rozpitvávat. Prostě a jednoduše…i když už jsem léta nehrál, ping-pongový bekhend mám pořád slušný.

Opakovaná návštěva thajské metropole nám odhalila, jak neskutečně subjektivní může být hodnocení jediné destinace. Bangkok po Nepálu a Bangkok po Tokiu pro nás byla dvě úplně odlišná místa. Ale i tak zbožňujeme obě verze.
Co už zboźňujeme o poznání méně je naše poslední štace, peklo na zemi jménem Phuket. Jak si tuhle stoku nevkusu, kde vládnou reklamy na botoxové injekce v azbuce, může někdo dobrovnolně vybrat pro dovolenou, jde mimo naše chápání. Jenže takových bláznů se najdou tři miliony ročně! A když je vidíte naživo, říkáte si, že je vlastně moc dobře, že se do obdobných spádových zón stahují. A i pro nás byl Phuket nakonec svým způsobem ideální poslední štací naší cesty. Je to totiž místo, kde si každou chvíli říkáte: Já už chci domů!

A tak jsme po 170 dnech na cestě domů konečně vyrazili…

Jsme doma! A ze všech stran čelíme stejným otázkám. Budiž tedy FAQ:

Jaký měla celá ta cesta smysl?
Kdo nikdy nezažil ten slastný pocit, když přijede domů, zahodí špinavou krosnu do kouta a zajde si na svůj vlastní záchod, ten vlastně nikdy necestoval. Zní to triviálně, ale uvažte, že na naší cestě jsme museli toaletu postupně hledat pod následujícími šiframi:
مرحاض
शौचालय
အိမ်သာခန်း
ห้องน้ำ
បង្គន់
ຫ້ອງນ້ໍາ
phòng vệ sinh
トイレ
A to ani nemluvím o všech doplňkových záludnostech. Namátkou splachování. Za 6 měsíců jsme zažili kompletní evoluci splachovacích systémů od kbelíku po multifunkční dotykový panel. Když pak nejdnou doma víte, kam jít, kde rozsvítit, jak splachovat a intuitivně u toho nahmatávat papír, a ke všemu se vám tam mobil sám připojí k wifi, je to prostě bájo. Totéž platí třeba o sprše a především o vaší vlastní krásné čisté posteli! Cestujte. Už jen proto, že se vám pak doma bude líbit víc.

Jak jste se tam měli?
Skvěle!

Nezasnoubili jste se tam?
Zasnoubili!

Nepočali jste tam?
Kuš!

A teď když za sebou máme ty zdvořilostní otázky, tak šup na to co nás vážně zajímá. Na kolik taková sranda přijde?
Pro všechny, kdo by podobnou asijskou jízdu (nebo její část) zvažovali, jsme sesumírovali náklady. Celkem nás 6 měsíců na cestě přišlo na čtvrt milionku. Za oba. Stejně tak jsou v následujícím rozpadu všechny částky za 2 lidi:

Tak jeďte! A jestli nejsou peníze, jeďte aspoň do Nepálu do školy. Tam nejsou potřeba.