Od setmění neustále prší. Může být něco mezi půlnocí a úsvitem a my sedíme namačkáni (pro představu tak jeden a půl člověka na metr čtvereční) s neznámým počtem ortodoxních hinduistů pod skalním převisem na vrholku třítisícovky. Jak k tomu došlo? Řadou šťastných náhod. Začalo to středeční (ne)rozhodností. Myšák byl rozhodnutý jít běhat, kdežto lenoch ve mě chtěl jen přežít odpolední vedro při čtení někde ve stínu. Myšákova akčnost ale převážila, díky čemuž si nás ke konci běhu mohla odchytit jedna z učitelek a pozvat nás na svačinu. Po chvíli se u ní stavil mladý Nepálec a vychrlil na nás: “So guys, are you going to visit Malika full moon ceremony this Saturday?”
A teď trochu kontextu. V údolí, kde anglicky umí jen hrstka lidí, a i z učitele angličtiny by uvedená věta po usilovném přemýšlení vypadla ve formě: “You Saturday Malika ceremony go?”, se najednou zjevil mladý sympaťák a spustil ležérně anglicky včetně takových vychytávek jako správný slovosled nebo časování! Vysvětlil nám, že v sobotu se koná důležitý festival uctívání místní bohyně Malika. Do naší svatyně u školy budou hinduisté přinášet této bohyni oběti. A to je jen softcore verze. Hardcore hinduisté z celé země činí v tento den pouť do svatyně na vrcholu třítisícovky s překvapivým názvem Malika. No a tuto zanedbatelnou informaci jsme se prosím museli dozvědět od buddhisty ze singapurské policie, toho času doma v Sasodhaře na dovolené.
Asi tušíte, kterou verzi ceremoniálu jsme vybrali. V pátek ráno tedy začínáme i s Kamalem (což jest jméno onoho perfektně anglicky šprechtícího policisty) stoupat rovnou z naší vesnice strmě vzhůru do hor. Po cestě jen zíráme, v jakých svazích jsou Nepálci schopni vystavit obydlí. Nad hranicí 2000m.n.m. už ale domky končí a my vstupujeme do neobydlených hor. Tady je potřeba opustit představu evropských holých vršků. Cesta se vine vzhůru serpentinami a kamenitými schody jinak neprostupnou džunglí. Vypadá to tu, jakoby za každým zákrutem měl číhat had, Tarzan, případně Indiana Jones. Odpoledne se dostaneme na hřeben ve třech tisících a provoz houstne. Na Maliku míří hinduisté z několika navazujících údolí. Každé údolí je přitom od sousedního zcela odlišné, a to jak kulturou, zvyky, tak i jazykem. Jsme na hranici s Mustangem a lidé z protějšího údolí už mají tibetské kořeny. Co však poutníky spojuje je jejich zvířecí doprovod: nepočitatelné množství koz a holubů. My si v této společnosti užíváme pocit výjimečnosti. Podle Kamala jsme možná první běloši, kteří se poutě na Maliku zúčastní. I když o absolutním prvenství lze pochybovat, letos jsme rozhodně jedinými pozorovateli zvenčí.
Úplný vrchol dobudeme v pozdním odpoledni. Dekami si zabereme prostor pod skalním převisem a vrháme se do víru dění. Dav je rozprostřen ve skalním srázu pod vrcholem Maliky a celá hora už je ponořená v podvečerní mlze, která dodává místu zvláštní magii. Siluety postav (a nebohých zvířecích obětí) se vynořují a zanořují do mlhy. Pod námi vidíme prosvítat ohně, z výšky nad námi se z dud a bubnů line živá nepálská hudba. V různých skalních výběžcích vznikají improvizované kuchyně. Díky Kamalovi se tak dostanem k čaji a teplé večeři. Bez něj by komunikace byla ošidná a asi bychom měli dost obavy, jestli svou přítomností ceremonii nenarušujeme. I když najevo by nám to bezpochyby nikdo nedával.
Rituální obětování zvířat začíná přesně o půlnoci. V tu dobu nás ale drží zima a déšť pod naším převisem, kde mezitím před dešťem ustupující dav zvládl zabrat naše místo i s dekami. Kamal je naštěstí trochu rozežene, takže se do otevřeného prostoru stačíme těsně vmáčknout. V mačkání jsme ale proti nepálcům absolutní amatéři. Každý byť na vteřinu opuštěný centimetr je okamžitě anektován nějakou sousední končetinou. Brzy tak sedíme mimo naše vlastní deky a s koncem spacáku v zablácené zemi na dešti. Spánek by se dal počítat spíš v minutách než hodinách. Kolem půl páté ráno jdeme rozkmitat promočené zmrzlé nohy na vrchol ke svatyni. Počasí je hraniční, ale občas se nám za východu slunce mezi mraky zjeví nějaká okolní osmitisícovka (staří známí Annapurna a Daulaghiri). Hlavně ale od půlnoci neskončil proud rituálních obětí, a tak v ranním oparu pozorujeme dekapitaci nejedné chudinky kozy. Popravčí to mají v ruce. Jeden švih mačetou a hlava i tělo kozy už zažívají poslední nervové záškuby samostatně. Majitel už pak jen zaplatí nějaké to všimné a bohyně Malika by se měla postarat o splnění jakéhokoliv přání.
Zpátky to bereme dlouhou celodenní túrou přes sousední údolí. I když jsme jen “přes kopec” od Sasodhary, připadáme si jako na návštěvě jiného světa. Sem ještě silnice dráp nezaťala, a tak místní žijí skutečně jednoduchý (a přitom nepředstavitelně těžký) život. Skvělá kulisa pro vstřebávání nočního životního zážitku! Jen kdyby se ještě vstřebávání, konkrétně naší krve, nevěnovaly i místní pijavice. Myšákova krev je o fous větší delikatesou, neb mě v počtu pijavic porazila pět ku čtyřem.