Nachýlil se čas návratu do milované vlasti, a tak jsme se pustili do klikací hry s názvem Jak nejlevněji doletět z Asie do Evropy. O stavu současného turistického kosmu opravdu hodně vypovídá fakt, že naší soutěž vyhrál charterový let na vskutku komické trase Phuket-Bonn. Nejsme ale vybíraví a tak jsme si za pár šlupek zabookovali dvě místa v něčem, co bude zřejmě vybranou kolekcí pupkatých německých svobodných pánů pokročilejšího věku, vezoucích domů pestrý mix suvenýrů a pohlavních chorob.
Velkou výhodou uvedeného letu je, že se ještě na pár dní můžeme vrátit do dosud opomíjeného Thajska. První zastávkou je náš milovaný Bangkok. Jelikož jsme ho minule důkladně prozkoumali z úrovně ulice, byl tentokrát čas navštívit jeho výšiny a podsvětí. V Tokiu koupené lidské oblečení nám umožnilo něco, co minule nebylo přes přísný dresscode možné, totiž návštěvu jednoho z místních proslulých luxusních skybarů. Srkání koktejlů na ochozu 55.patra prohlašujeme za důstojné oficiální zakončení naší cesty.

Po nezbytných oficialitách pak přišel čas velmi neoficiální části večera. V Bangkoku se zrovna vykytl náš oblíbený mexicko-francouzský pár, se kterým jsme poprvé šnorchlovali začátkem července v Malajsii, abychom na sebe o měsíc později doslova narazili ve Vietnamu, a konečně o další měsíc později spojili síly ve jménu noční návštěvy jednoho neslavného bangkokského fenoménu. Nemá cenu to příliš rozpitvávat. Prostě a jednoduše…i když už jsem léta nehrál, ping-pongový bekhend mám pořád slušný.

Opakovaná návštěva thajské metropole nám odhalila, jak neskutečně subjektivní může být hodnocení jediné destinace. Bangkok po Nepálu a Bangkok po Tokiu pro nás byla dvě úplně odlišná místa. Ale i tak zbožňujeme obě verze.
Co už zboźňujeme o poznání méně je naše poslední štace, peklo na zemi jménem Phuket. Jak si tuhle stoku nevkusu, kde vládnou reklamy na botoxové injekce v azbuce, může někdo dobrovnolně vybrat pro dovolenou, jde mimo naše chápání. Jenže takových bláznů se najdou tři miliony ročně! A když je vidíte naživo, říkáte si, že je vlastně moc dobře, že se do obdobných spádových zón stahují. A i pro nás byl Phuket nakonec svým způsobem ideální poslední štací naší cesty. Je to totiž místo, kde si každou chvíli říkáte: Já už chci domů!

A tak jsme po 170 dnech na cestě domů konečně vyrazili…