Malajsie! Pokud jste tu nikdy nebyli a tenhle název na vás dýchá exotickým orientem, nasaďte si prosím respirační roušku a představte si spíš Německo zarostlé palmovými plantážemi a džunglí. A se značně vyšší koncentrací mešit. Ano, sotva jsme se vymanili z područí hinduistů, vzala si nás do parády jiná banda vyznavačů fantasy literatury. Místní muslimové jsou ale stejně jako hinduisté moc prima přátelští lidé. Mají samozřejmě své vrtochy, ale když už jsme strávili popravování koz, tak nás hulákání z minaretů v pět ráno nebo obliba v obalování žen do černého pytle navzdory úmorným vedrům nemůže rozhodit. Jestli ale máme muslimům něco za zlé, tak že nám naschvál do našeho pobytu naplánovali konec ramadánu! Na večeři si tak můžeme vybrat ze dvou režimů. Režim těsně po západu slunce, kdy se restaurace promění v přelidněný chlívek na styl “sežer co dokážeš urvat”, nebo kdykoliv jindy, kdy nám zcela vylidněný podnik rád prodá jakékoliv studené zbytky. Ještě o fous horší je to s cestováním. Všichni muslimové jsou s koncem ramadánu v pohybu a na pár dní (kdy bychom je nejvíc potřebovali) nejsou k dispozici ani lístky na autobus. Nevadí! Našli jsme si útulné odlehlé místečko a jsme blahosklonně ochotní to tu vysedět, než se místňáci zase uklidní.

Krom ostrovního ráje Pulau Perhentian jsme stihli prorejdit proslulé čajové plantáže Cameron Highlands. Reference slibovali romantické procházky mezi nekonečnými řadami čajových keříků a ochutnávky v anglickém stylu. V reálu na nás dýchla atmosféra hraničního přechodu Cínovec. Festival nevkusu završila degustace čaje. Chvíli nám vrtalo hlavou, proč je všude k dostání jen v ochucených variantách nebo úplně ideálně utopený v kondenzovaném mléku. A pak jsme se v nejproslulejším “tea estate” domohli nefalšovaného čistého čerstvého místního neslazeného a neochuceného šálku. Pokud se vám kdy dostane téže pocty, připravte si vedle půlitr pytlíkového čaje z Lídlu, ať máte čím zapíjet.

Rozpaky z Cameron Highlands vyžehlil národní park s originálním názvem Taman Negara (v překladu “národní park”). Tahle neprostupná džungle nás na tři dny spolkla a vyždímala z nás hektolitry potu a krve (protože pijavice). Výměnou za naše tělesné tekutiny jsme mohli přespat v bumbunu, tj. v domku uprostřed džungle na vysokých sloupech, a stalkovat rozkošného tapíra velikosti slůněte. Oproti doporučením jsme celou výpravu absolvovali bez průvodce. A ukázalo se, že navigace místní džunglí je překvapivě snadná. Cesta je vždycky ta jediná mezera ve vegetaci, do které se vejde lidské tělo. Ztratit v “tunelu” se prostě nedá.

Celkově pro nás byla Malajsie po Nepálu příjemnou možností opět navázat kontakt s vyspělou civilizací. Byli jsme nadšení už jen z faktu, že si můžeme jíst co chceme a kdy chceme, že se můžeme vyspat v čisté a pohodlné posteli, nebo že po jízdě autobusem nepotřebujeme rehabilitaci. I když při nákupu lístků by se malý příruční psycholog hodil. Příjemně jsme se tedy dali dohromady a míříme do Thajska. Původně jsme tam vůbec nechtěli a momentálně se u nás honosí nelichotivým titulem země, kam si jedeme jen pro víza do jiné země. Očekávání jsou tedy malá a Thajsko může jen překvapit.