Po srdcervoucím bye bye našim dětem jsme nasedli na náš poslední autobus, abychom si ještě jednou užili čistou esenci Nepálu. Ta čítá silnici vydlabanou do svahu bez jakékoliv známky plánu (takže se často stává obětí sesuvů půdy a ještě častěji sesuvy sama způsobuje) a autobus, který o údržbě nemohl ani slyšet, protože jde o v Nepálu neexistující koncept. Tady se prostě bezhlavě jezdí, dokud nedojde k závadě s bezhlavou jízdou neslučitelné. Pokud teď tipujete maličkosti typu prasklá pneumatika nebo zaseklá převodovka, posíláme vám na dálku shovívavé pousmání. Cokoliv mimo zadření motoru je klasifikováno jako ztráta nepodstatných jízdních vlastností. Do toho si přičťete věčné přetlačování s vozidly v protisměru a časté zastávky k naloďení či vylodění nových pasažerů, koz, slepic nebo pytlů rýže, a zjistíte, že i tu nejdelší myslitelnou dobu dojezdu zvládají místní autobusáci zkušeně dvojnásobit.
Při tom všem jsme zpravidla jediní, komu vlekoucí se cesta alespoň trochu vadí. Jsme totiž zároveň jediní, pro koho čas představuje cennou komoditu. Za celou dobu se našel jediný cestující, který na nekonečné kodrcání zareagoval adekvátním vzdorem. Byl to kohout. A namířil si to z náruče své majitelky rovnou ven z okna autobusu jedoucího plnou rychlostí, což může být věru i necelých 12 km/h! Kompletní personál včetně řidiče se ho obratem jal chytat po lese. Výsledek? Ještě větší zdržení.
Autobusové eskapády rozepisuju především proto, že na principu autobusu funguje celý Nepál. Žádný plán, žádný řád, jen pomaličku kupředu s častými záseky a občasnou zpátečkou. Zažít si do hloubky jednu z nejchudších zemí světa byla skvělá životní zkušenost. Ač by zhýčkaná evropská část mozku chtěla, aby tu Nepál navždy zůstal v té takřka středověké podobě, plné kamenných chatrčí a vesničanů orajících rýžová pole párem volů, nemůžeme být tak pokrytečtí. Nepál tu není od toho, aby pro západní turisty zůstal živoucím skanzenem dávných dob. Naopak zoufale potřebuje pokrok, přiblížení se našim standardům života. Rádi bychom věřili, že jsme tomu svojí troškou přispěli, jenže Nepál potřebuje mnohem víc než pár dobrovolníků.
Chtělo by se zvolat: “Pokrok nezastavíš!”, jenže tady – stejně jako v mnoha dalších koutech světa – spíš platí, že pokrok spolehlivě zastavíš ortodoxní formou náboženství. Hinduistické odsouzení člověka v rámci kastovního systému má na místní mentalitu drtivé dopady. Pro tento život má člověk prostě karty rozdané, tak teď se jen podřídit a přečkat do života příštího. Jakákoliv snaha o dosažení něčeho vyššího by byla proti přírodě, resp. proti vůli party pestrobarevných mnohorukých bohů. A když už nějaký ten životní cíl je, nejlépe jej dosáhnout popravením kozy za úplňku ve jménu téhož pouťového božstva.
Ano, je to dost nadsazené. Samozřejmě, že mladší generace už spíše hledí k západu a zpátečnické myšlenky kastovního systému přestává brát smrtelně vážně. Jenže je tu pořád nejvyšší kasta brahmánů, ovládající celou zemi. Ač vám na první dobrou budou tvrdit cokoliv, kastovní patriarchální systém je pořád stěžejním ozubeným kolečkem v jejich hlavách. V některých případech i kolečkem jediným. Dává jim pocit nadlidí a ekonomicky funguje výhradně v jejich prospěch. Dokud se Nepál téhle sorty nezbaví, nikam se nepohne.
Pohnout se ale musíme my, takže konec amatérské politické filozofie. Pravý palec držíme nepálské osvětě a levým odpískáváme povedený první poločas naší cesty. Jihovýchodní Asie volá.
