Březen 2022 – Je první březnový den. Před pouhými dvěma týdny jsme si byli jistí, že touhle dobou budeme obrážet Thajsko. Namísto toho ležíme už třetí den v letištním hotelu ve Frankfurtu a čekáme, zda se podaří opravit naše letadlo na Sri Lanku. Nevadí. Hlavu i displeje máme stejně plné války a zcela nás zaměstnává organizace ubytování dvou ukrajinských rodin v našem prázdném domě.

Konec dějin se asi opravdu nekonal.

Alternativní trasou se nakonec dostáváme do kýženého Colomba. Chceme válku na chvíli vytěsnit a Sri Lanka nám vlastně ani jinou možnost nedá. Podniknout poctivý old school backpacking s dvouletým Mikym se ukazuje jako job na plný úvazek a dva vedlejší pracovní poměry k tomu. To je zjevné hned při prvním soukání se do přeplněného vlaku s krosnou a kočárkem na zádech a malou neřízenou střelou v náručí. Začínáme tedy zvolna, obrážením turistických pláží na jihozápadě ostrova. Následuje přesun přes slonní národní park Udawalawe do hor, kde jsme si odbyli trekovou část našeho dobrodružství.

Kromě Mikyho bylo třeba krotit i novou hračku v podobě drona. Proč si to totiž dělat zbytečně jednoduché, že? Nechtěl jsem přitom touhle bzučivou kratochvílí příliš obtěžovat a snažil se natáčet jen na osamělých místech. To se dronu nelíbilo a zorganizoval si dobrodružství sám, když se při obletu Adam’s Peaku rozhodl ztratit signál a namířit si to zpět ke mně přímou čarou přes jeden z nejposvátnějších chrámů v zemi. Jen zázrakem do něj nenarazil. Radost ze zachraněné hračky rychle utnul policista, který mi jí ihned po přistání vytrhl z ruky a musel jsem ho následovat až nahoru do policejní stanice. Videa jsem smazal a ze situace se vykecal, ale hanba mě ještě nějakou chvíli provázela. Následovala starobylá města a konečně únik na zapomenuté východní pobřeží s prázdnými plážemi a potápěním se spoustou malých žraloků.

Aby významných událostí nebylo málo, ještě jsme před odletem domů zjistili, že s námi dovolenou absolvoval černý pasažér. Miky si v břiše užil Omán a Island. Jeho brácha odstartoval Cejlonem.

Celkově to bylo velké dobrodružství napříč krizí zmítaným ostrovem. Výpadky proudu trvaly běžně 8 hodin denně, nikdo nevěděl jestli zítra budou mít autobusy a vlaky naftu, a kurz místní měny propadl během pár dní našeho pobytu o polovinu. Inflace pádila natolik, že se výrazně vyplácelo platit hotel večer při příjezdu, než ráno při odjezdu. Plánovat nebylo možné, určený byl jen směr postupu. Miky si neustálé vlakové a autobusové přesuny povodil výtečně. Když jsme ke konci třítýdenní cesty zakotvili v úchvatném Memo’s Beach na více nocí, přišlo mu to až podezřelé.

Hektická logistika se samozřejmě podepsala na kvalitě fotoreportáže. Ale zase máme video!

A naši uprchlíci? Trvali na tom, že do našeho příjezdu se musí postavit na vlastní nohy, sehnat si bydlení a práci. Po návratu jsme našli jen perfektně uklizený dům, umytá okna a boršč v lednici. Sláva Ukrajině!