Duben/květen 2018 – Naše dva standardní cestovatelské režimy (evropský prodloužený víkend/několikatýdenní exotika) značně diskriminují takové ty destinace, na které je víkend málo a několik týdnů moc. Proto jsme si zřídili model týdenní cesty a jako první padla volba na dlouho odkládaný Izrael a jeho málem povinný návdavek Jordánsko. Jak už to tak bývá, ten návdavek spojený jen s nepatrným očekáváním se stal zlatým hřebem cesty. V Jordánsku jsme za necelé 4 dny zjistili, že Petra není jen turistické peklo, prošli si nádhernou poušť a potápěli se k ostatkům tanku a letadla. Ani Izrael ale nezklamal. Sportovně se tu moc vyřádit nedá, ale zas procházet ultraortodoxní Jeruzálemskou čtvrtí o šábesu, kdy za vytažení mobilu nebo foťáku hrozí rána kamenem, a pak  jen o sedmdesát kilometrů dál (v té samé zemi!) sledovat promenující se extravagantní L&G po půlnočním Tel Avivu, to taky není zážitek k zahození. A na zub jsou tu všechny ty hummusy, falafely, šavarmy. Drobnou vadou na kráse je jen to, že za autentický blízkovýchodní bordel si tu z nějakého důvodu neváhají naúčtovat skandinávské ceny.