Před příletem do nepálského ráje nás ještě čekal očistec s krycím názvem Dubaj. Zcela dobrovolně jsme se rozhodli, že když už tu přestupujeme, na pár hodin nakoukneme pod pokličku. A bylo to přesně o pár hodin víc, než by si tahle umělá pozlacená opičárna zasloužila. Na Dubaji jsme našli pouhá dvě pozitiva: Mirku s Liborem. Naše kamarády, kteří tu žijí a velice ochotně nás povozili po všech pozlátkách města. Projít by nešla. Ani ne kvůli vzdálenosti, ale spíš proto, že architekti vedle nejvyššího mrakodrapu světa, umělých (polo)ostrovů, sedmiproudých dálnic, nespočtu nákupních center nebo třeba “benátských” kanálů jaksi zapomněli, že by se ve městě mohl zjevit chodec. Mirka s Liborem nás tedy povozili po vyjmenovaných architektonických kuriozitách a otevřeně nám o životě v téhle zlaté kleci povyprávěli. Díky za to a těšíme se až vás zase uvidíme! Jen prosím úplně jinde. Snad jsme si připsali aspoň jedno dubajské nej: turisté, kteří tu utratili nejméně v historii. I ty dva řidiče autobusu na cestě z letiště a na letiště jsme ukecali, aby nás vzali zadarmo.