Usínáte. Usínáte v sedadle letadla za zvuku burácejících motorů. Domov je za vámi. Daleko. Probouzíte se na pobřeží. Nebo na hřebeni? Probouzíte se v absolutním tichu pouště. Jste sami. Marně se snažíte stoupat pískem. Musíte. Za dunou už vychází Slunce. Ztrácíte se v písečné bouři. Střih. Vodopád pod vašima nohama se vymyká běžné představě o pohybu hmoty v čase. Malý princVtahuje vás do sebe. Radši zavřete oči. Ještě před chvílí jste z té výšky měli závrať, když najednou letíte podél útesů do oceánu. Otevřete oči. Je tma. Lije. Máte bahno po kolena a netušíte, na kterém konci té proklaté džungle je váš cíl. Nevadí. Za chvíli upalujete plání proti vichru s tlupou dětí. Nerozumíte jejich jazyku, ani oni vašemu. Ale oběma je jasné, že je to závod. Stoupáte na první ze sedmnácti tisíc schodů. Stmívá se a vy pořád nevíte, kde dnes složíte hlavu. Jasná noční obloha se zvedá nad siluetou velehor. Usínáte…

Výběr ani ne tak fotek, jako spíš momentů. Momentů, kvůli kterým neváhám vrhnout svůj čas a úspory do nesmyslně vypadající možnosti vylézt na druhém konci světa ze spacáku do chladného temného rána, a po pár locích vody a soustu chleba naložit na záda všechno, co v daný okamžik mám. A potom vyrazit vstříc úsvitu neznámo kam.