leden 2019 – Počátkem roku 2019 se schylovalo ke třetímu členu Křížových výprav. Jako embryo už zvládnul v nevlídných podmínkách projít Island a Tatry. Jenže časem (konkrétně za 6 měsíců) dorostl do velikosti, která se přestávala zamlouvat jak aerolinkám, tak i Myšákově fyzičce. Zůstal tak úkol najít pohodovou letní destinaci s relativně krátkým doletem. A to je v lednu docela problém. Neočekávané problémy ale plodí neočekávana řešení, takže střelka kola štěstí ukázala na Omán.
Vyrazili jsme dost narychlo pouze s hrubým plánem a minimálním očekáváním, což je asi nejlepší recept na cestování vůbec. V šoku jsme byli hned první den, když jsme za chladného večera objevili v městečku Nakhal horký pramen. Po milé diskuzi s místním stařešinou se nám povedlo vyjednat, aby se v lázni mohla smočit i žena. Samozřejmě za podmínky, že bude oblečená a v koutě. Muslim ordnung must sein! Dalším překvapením bylo stravování, které se odehrálo takřka komplet v režii autenticky indických vývařoven. A ano, pořád jsme v Ománu. Nuda nehrozila ani chvilku, ať už jsme se probíjeli off-road majestátními horami, koupali se v průzračných jezerech uprostřed skal, nebo trekovali po hraně nekonečně hlubokých kaňonů. Po úžasné jízdě ománskou přírodou a venkovem si nás nakonec získalo i hlavní město Muscat – nádherný příklad toho, jak se dá oproti takové Dubaji stavět krásné moderní arabské velkoměsto v poušti. No a v té Dubaji jsme se nakonec stavili taky. Ale jen se vyvalit u bazénu.
