Poslední dobou žijeme v kole. Práce, sport, víkendy s kamarády a jednou za rok třítýdenní cesta do toho či onoho zapadlého koutu světa. Teď asi čekáte nářek, jak je to celé ubíjející, jak je život krátký a jak jsme se rozhodli s tím hrdinsky skoncovat a vyrazit na velké dobrodružství. Jenže nás naše kolo baví! Nepřestáváme se divit, jak úžasně se máme a víme, že nám naše “rutina” bude neskutečně chybět. Nic naplat! Volání přírody je mrcha a naše “itchy feet” nám tu pohodu prozatím nedovolí. Na sezení u krbu pod dekou bude času dost, takže se vyrážíme porochňat v blátě světa, ať je pak u toho krbu na co vzpomínat.

Plán je následující: Odlet do Nepálu, dva týdny treku Himalájemi, dva a půl měsíce dobrovolničení v zapadlé nepálské vesničce Sasodhara (já učím anglicky, Míša doktoří) a konečně křižování jihovýchodní Asie. S batůžkem. A pláštěnkou. Protože monzuny. Malajsie, Indonésie, Timor, Thajsko, Laos, Barma…a kdyby to bylo monotónní nebo už bychom byli promočení na kost, tak klidně vylosujem náhodnou zemi světa z klobouku. Návrat je v plánu, až se nám bude stýskat, nebo dojdou peníze.

Závěrem je třeba zmínit, že “plán” je zbytečně ambiciózní slovo. Smyslem cesty je absence plánu. Až na hrubé obrysy nepálské části výpravy je vše ponecháno na první signální. Ať už se vrátíme po dvou týdnech na Balatonu, nebo najdeme nový domov někde na Kamčatce, nesuďte nás.